Odvážný Kaši prolonguje, nedbaje času ni počasí.

 Znojemské trauma 


„V Superklubu jsou samí zbabělci“, zvolal trpce Pavel Přibyl, usedl před portál zařícené štoly a dlouze se napil z plastové lahve s přírodní kyselkou. „Srabařský Superklub“, zakřičel, složil hlavu do dlaní a hořce zaštkal. Nebrali jsme ho vážně. Věděli jsme, že šílí žalem nad svým odchodem z kladenského Speleologu, a že si, vyrván z Blancmanovy a Ačikitovy náruče, připadá jako poloviční sirotek. „Blancman a Ačikitou chlastají v Znojemském podzemí“, hořekoval, “ já se tu potloukám s blbým Superklubem a zkoumáme pětimetrovou díru.“ „Co máš proti slavnému Superklubu?“, zeptal se podrážděně Štěpán, „je plný hrdinů a jeho objevy si získávají uznání celého soudného světa.“ „Superklub nemá objevy“, odsekl Pavel, „je to banda hlupáků, která vykrádá to, co objevili jiní.“
„Aha“, vmísil jsem se do debaty. „Pamatuješ na šachtu Hřebeny?“
Pavel zapomněl skuhrat a ožil: „Na tu strašnou jámu do země u Kublova, co ji loni zlikvidovala ta zdická firma, co se jmenuje jako hodinky?“
„Jo, přesně na tu“, řekl jsem, „zasypali ji štěrkem až po okraj. Celých dvacet osm metrů. Navrch dali betonové víko, v něm je poklop a když ho odklopíš, můžeš zkontrolovat stav zásypu. A ten můj srabácký Superklub náhodou objevil kudy dovnitř.“
„Kecáš“, pochyboval Pavel, „vy jste našli dědičku?“
„To samozřejmě našli“, potvrdil jsem, „ale ta je v délce sto metrů propadlá, zbytek zanesený blátem a vede do vody.“
Ex Kladeňák nechápal: „Tak kudy chcete dovnitř, když je jáma zasypaná a dědičkou cesta nevede?“
„Druhou šachtou“, prozradil jsem, “ta vede také do vody, ale nad hladinou je patro.“
Pavel vyskočil: „Vy jste našli druhou šachtu? Jak se vám to povedlo?“
„Dost těžko“, přiznal jsem, nemaje potřebu lhát. „Mám důlní mapu a druhou jámu jsme zaměřili od té zasypané theodolitem . Je ale pravda, že když jsme to místo viděli,  nevěřili jsme, že tam nějaká šachta může být. Je, stejně jako ta první, překrytá armovaným betonem, ale na něm leželo přes metr kamení a hlíny. Není vyzděná ani tak hezká,  jako ta zlikvidovná a veškeré dřevení je spadlé dole ve vodě.“„A kdy to tam půjdete okouknout?“, zajímal se živě Pavel, „určitě bych šel s vámi.“
Jedna ze štolek, končící čelbou. Než jsem stačil odpovědět, vynořil se z portálu Kaši, přerušil náš hovor  a pravil „Tak můžeme dolu, je to ale dost nebezpečné.“
Štola, z které vylezl, se  jevila býti štolou pouze při zběžném ohledání. Metr za vchodem zatočila doleva a počala strmě upadati kamsi dolu. Její už tak dost depresivní profil zkrášlovaly ze stropu a stěn vypadané skalní bloky, na deseti metrech jsme napočítali hned tři závaly. Poslední zával (který během naší diskuse o dole Hřebeny Kaši rozebral), vypadal zvláště brutálně: mezi velkými, nestabilními balvany zela úzká díra a zdálo se zhola nemožné ji prolézt bez toho, že by se zbytek úpadnice na odvážného návštěvníka okamžitě zřítil.
Když jsme jej ve zdraví prolezli, chodba se poněkud zpacifikovala. Klesala v poměrně čistém profilu ještě deset metrů, pak skončila kuželem červené hlíny, z kterého vedla polozavalená plazivka do větší zatopené prostory, z níž vycházelo do různých stran několik sympatických chodeb a komor s pilíři. Poměrně čirá voda sahala po kolena, některé partie byly natolik nízké, že průzkumník v nich musel přidřepnout, čímž si namočil kalhoty. „Proč je ta voda tak čistá“, mudroval Pavel, „vždyť teče v úplně červeném korytě?“ „Protože tady nestojí, ale protéká“, vysvětlil Kaši, civilním povoláním vodohospodář. „Vyvěrá támhle v rohu, nejspíš ze zavaleného spodního patra a odtéká pryč skrz tyhle  Typický profil pro tuto oblast. Ve vodě byl spatřen mlok. Otvíral hubu a přemýšlel.
Přístupová partie z úpadnice. Zde ještě téměř bez vody.  spadané šutry. Myslím, že venku najdeme odpovídající potůček. “Kašiho voda zaujala. Nalezl jakýsi ohnilý klacek a zatímco jsme se s Pavlem a Štěpánem věnovali fotografování, rozšiřoval s jeho pomocí vodní přítok. Bylo zřejmé, že zatopené prostory kdesi pod námi (důl měl být dle mapy čtyřpatrový a my působili na nejvyšší etáži)  jsou vodou mírně natlakovány – vývěr se změnil ve skromný gejzír, který se postupně zvyšoval, jak si živel razil cestu mezi kameny a hlínou. „Nádherné“, neudržel se obdivu nad vodotryskem Štěpán, „vyfoť to.“ „Co se to, proboha, děje, voda stoupá“, zděsil se Pavel, když se mu hladina přelila přes okraj gumovek a neomylně zamířila dovnitř, „prchejme !“
 „Odtok je patrně zanesený, možná by se ho zdařilo prošťouchnout“, zamumlal Kaši, který gumovky dle svého zvyku neměl a stoje od počátku ve vodě po kolena v obyčejných semiškách, náhlé zvýšení hladiny nepozoroval. „K ďasu“, zabědoval jsem, „zpátky musíme tím hnusným nízkým tunýlkem, tam se namočíme po pás.“ Neslavně jsme v předklonu prchali ledovou vodou a namáčeli si v ní  brady i břicha. „Hnus“, komentoval akci Štěpán. Hrůzný zával v úpadnici jsme proplazili téměř rychlostí  světla a stejně zběsile jsme se vyškrábali před portál, kde čekal kolega „jistič“ a  zděšeně si nás, zcela mokré,  prohlížel. I převlékli jsme se a sešli ze stráně do rokle hledat výtok důlních vod. „Hele“, zatahal mne Pavel za vlhký rukáv, ten beton na Hřebenech je rozbitý, žes viděl do šachty?“ „Ne, to není, ale je v něm zabetonovaná eternitová patnáctka. A když dolu hodíš kámen, děsivě žblunkne. Dočkej času. Superklub je do měsíce uvnitř.“  „Mám potok“, ozval se Kaši. Pramen vyrážel zpod sutě, voda byla rezatá a rozlévala se v široké deltě  roklinou. Počalo se stmívat a lokalitou zavanul ledový vítr. Pavlovi zazvonil v kapse telefon a Ačikita s Blancmanem mu  Vývěr.
blábolivými hlasy sdělovali, že jsou ve Znojmě již dočista ožralí. Zlomen bolem, usedl jejich druh na důlní patník a nenávistným hlasem pronesl: “Také jsem mohl být ožralý a místo toho jsem mokrý se zkurveným Superklubem.“ Akce skončila.

Václav Cílek

Václav Cílek, PMS: Tedy, řeknu vám ,že se nestačím  divit, co kolegové z Popovického montanistického superklubu všechno neobjeví. Kdyby zrovna v televizi neběžel můj a Harvanův seriál o podzemí, určitě bych jel s nimi a také si zašťoural klackem do toho vývěru. Musí být ohromně dobrodružné, nechat se pomalu zaplavit vodou v těsné podzemní prostoře a následně si ověřit Moodyho tvrzení o životě po životě.

Johanka

Johanka, čekatelka členství PMSuperklub: Já také chtěla jít. Ale když  strýček Pavel  pořád Superklubu tak ošklivě nadával, urazila jsem se a hrála si doma s panenkou. Titán mi ale slíbil, že mne s sebou vezme do těch Hřebenů a že půjdu jako první. Třeba tam najdu po strýčcích hornících nějaké hračky. Prý měli v dole i koníka, který tahal vozíky. Co když mu od té doby, co důl zavřeli,  nikdo nedal nažrat? Určitě si vezmu do kabelky nějaké seno.