Skleslý namočený Blackrat vlevo nasvěcuje chodbu Vojtěšského dolu,

Vánoční Vojtěch

Zpět na titulní stránku

(Zpracoval starý pes Titán)

 Vánoční výprava do dolu Vojtěch si nekladla vznešené a těžko dosažitelné cíle. Odvážlivci z řad Superklubu, ZJRN a CMA tentokrát nehodlali proniknout do nepřístupných částí onoho chronicky známého historického díla, 
Závěje byly mohutné, na zpáteční cestě jedna z nich utrhla expediční Toyotě statečného Superklubu výfuk. Škorpion zlostně okopává zmrazky z podběhu. leč zaměřili svoji pozornost na získání co nejrozsáhlejší fotografické dokumentace. Montanistická vozidla nejprve směle uháněla  zasněženými silnicemi od chrustenické šachty, pak se prodírala panenským sněhem zavátých polních cest aby nakonec jejich jízdu zastavily neúplatné červenobílé lesácké  závory. A tak, zatímco Rumová Pralinka v čele své  Žebrácké party nezodpovědně hynula v zamořeném hloubení Žebrácké štoly, šestice odvážlivců, vlekla své stativy a reflektory nejkratší cestou k vojtěšskému portálu. Sníh křupal, nad námi kroužily obrovské vrány a z úst odvážných proudila slova, snoubící se v děsuplné podzemní historky tak přesvědčivě, až nejmladší Škorpion několikrát po sobě hrůzou zakřičel a zakryl si 
dlaněmi tvář.  "Nepůjdu dál", prohlásil sveřepě, "je mi zima a slibovali jste, že je vchod dolu od auta vzdálen sotva sto metrů. Dle GPS-ky jsme jich ušli již 250". Bylo pravdou, že Škorpionovi se v hlubokém sněhu nekráčelo nejlépe. Byl z nás nejmenší a na náročný horský pochod se poněkud neprofesionálně obul do jakýchsi nízkých botasek. Sám jsem na něj hleděl s obdivem a zároveň s obavou, že onu sněhovou tůru dozajista odstůně. 
"Když nepůjdeš dál tak tě zfackuju", povzbudil jsem jej vlídně. Škorpion se zamyslel, zvážil situaci a po krátkém váhání se znovu dal do pohybu. Vchod do štoly se ostatně nacházel skutečně nedaleko a tak benjamínek výpravy po krátké chvíli opět pookřál a byl hotov svou odvahou zahanbit kohokoliv z nás. "Vojtěšská štola", deklamoval snaživě, "zažila největší rozmach těžby v polovině devatenáctého století. Jak uvádějí Vála a Helmhacker na straně 84, je celá ražena v diabásových tufech, nafárané ložisko jest krevelové". Škorpion se sehnul, nahmatal pod sněhem jakýsi kámen, očistil jej a zběžně prohlédl. "Ano", dodal spokojeně, "opravdu je zde diabasový tuf". Tvář mu ztvrdla a chřípí se chvělo jako honícímu psu, větřícímu blízkou a
Škorpion odchází močit na povrch zemský.
Škorpion se navrací k fotografující skupině.. vyděšenou kořist.
Nastalo hromadné převlékání. Z tlumoků se na světle světa ocitly kombinézy a atomkecky, rozžehly se první svítilny, zachrastily stativy fotoaparátů. I já se nazul do vodovzdorné obuvi, pověsil si na krk padesátiwattový reflektor a počal sypati karbid do vyvíječe. Ostatní,  členové expedice byly vyzbrojeni vesměs elektrickými zdroji světla a tak mne, dolévajícího teprve tekutinu do svítilny, nedočkavě předběhli. "Sakra, to je vody", zaslechl jsem a pak již k mým uším doléhalo šplouchání a nadávání na oslizlé nestabilní klády, které v počáteční části štoly tvoří za normálního stavu vodní hladiny jakýsi můstek. Postoupil jsem do portálu a strnul. Klády byly zcela potopeny, hladina tak vysoko, jak jsem ji dosud neviděl. V zatáčce na konci můstku se pomalu brodil Škorpion, ostatní dobrodruhy jsem již neviděl. Postavil jsem stativ s fotoaparátem do portálu a zkusmo naexponoval několik snímků. Na displayi se objevily přesvícené mlhavé obrysy štoly, zahalené bělavým 
závojem. Nechápavě jsem aparát prohlížel, až jsem zjistil pravý důvod neúspěchu: zcela zamlžený objektiv. Otřel jsem jej špinavým hadrem, který jsem měl uvázaný kolem krku namísto šály, ale sklo se znovu orosilo tak rychle, že jsem s povzdechem na snímky téhle části dolu nakonec rezignoval. Vstoupil jsem na klády a vydal se směle za ostatními.Chůze nebyla příjemná. Klády se ve vodě všelijak převracely a otáčely a brzy jsem zjistil, že chůze po dně mimo ně vyžaduje daleko méně úsilí. V kalné vodě však  nebyly vidět všudypřítomné kameny a od několika nepříjemných pádů následkem zakopnutí, mne i fotoaparát uchránila  Pohled od konce štoly. Expozice 10 sekund, clona 5,6
snad jen prozřetelnost. Došel jsem až k mírnému závalu, na němž si moji kolegové odložili batohy. Umístil jsem tamtéž stativ s Olympusem  a smazav své předchozí pokusy od portálu, pokusil se nafotit pohled chodbou zpět ku vchodu. Objektiv byl ještě poněkud zamlžen, ale na výsledku bylo již alespoň poznat, že fotím jakési podzemí.
Z dálky se přiblížily šplouchavé kroky, zasvítilo světlo a zjevil se Škorpion. Pod záminkou, že půjde ven vypustit do sněhu svoji tělesnou vodu, prošel okolo mne a odtud pocházejí dva horní nahnědlé snímky s odvážlivcem v růžové bundě. Nato jsem se dobrodil na konec chodby, kde fotografovali Blackrat s Lahodou. Blackrat zrovna obětavě svítil a naslouchaje Lacovým pokynům, aby reflektor posunul níže, nechtěně do vody usedl, což jej značně znechutilo. Mokré kalhoty v sedací partii ho zbavily chladné rozvahy a při nezbytném svícení do kysličníkem uhličitým zamořeného hloubení se do něj po kluzkém jílu málem zřítil.  Já z tohoto místa zhotovil poslední snímek této malé fotosérie, objektiv se již nemlžil. Na stropě viseli tři netopýři a tvářili se, že nás mají dočista na háku.
Focení skončilo, počal čas návratu. Šplouchání vysokých gumových bot se rozléhalo chodbou, nad vodou zněly spokojené hlasy. Pak daleko vpředu před očima znavených poutníky zazářilo denní světlo a portál nás vypustil do mrazivého větrného dne. Vánoční výprava skončila.

Fotografie L.Lahody patrně brzy uzříte na stránkách CMA -  tři snímky, jež tam nyní vojtěšský důl reprezentují,  tvoří na tak pěkné dílo poněkud skromný počet.