Kaši bádá.

Strašlivý důl u Úval 

Úvaly, místo loňské smrti superklubácké Toyoty, zlákalo opět ty nejstatečnější montanisty k výletu do podzemí. Záminkou se stalo vyprávění Johanky Vitmayerové o záhadné a tajemné škvíře ve skalním výchozu, ke které ji zavedl neznámý dědeček a laskavě ji tam hladil po hlavičce i po bříšku, dokud nepřišla vystrašená maminka a starce nezneškodnila ranou deštníkem do vazu.

Johanka zaujatě vyprávěla, že ze škvíry vytékala ošklivá rezatá voda, ve které si zamazala botičky a matka ji pak dlouho hubovala. Také se zmínila o velikánské hromadě kamení před škvírou. Ta ji utkvěla v  paměti zvláště pevně,  protože několik balvanů  odtud spolu s maminkou vrhly za prchajícím dědečkem a jeden, ten největší, vilného kmeta dokonce srazil na zem. 

"Tam nemůže být nic jiného, než štola", řekl Kaši. Ostatní mlčky souhlasili a tak bylo rozhodnuto o velikonočním pondělí lokalitu navštívit, záhadnou puklinu prozkoumat a nebude-li vůkol obcházet zmíněný dědeček, pokusit se zalézt dovnitř. Dědečkovu přítomnost vylučovala obava, že by mohl hladit ty části průzkumníků, které budou při plazení do úzkého otvoru, bezmocně trčet ven.

A tak se stalo, že v pondělí mezi úvalské koledníky vzmužile pochodovali Surikata a Štěpán z Popovického montanistického superklubu s Kašim, Milanem Rakem a bratry Vaňkovými po boku. Jejich kombinézy zářily na slunci a nejedna vesnická stařenka zůstala na naše šohaje  civět s otevřenou hubou. 

Puklinu bylo třeba hledat ve stráni u potoka za vesnicí, kde ve stínu pokroucených stromů vystupovaly z hliněného svahu drobné břidlicové skalky.  "Johana určitě kecala a nic tady nebude", pronesl zamyšleně Štěpán, když Kaši, který byl o dobrých dvě stě metrů napřed, zvolal, že místo nalezl. Montanisté se rozběhli a brzy stanuli u skalního výchozu, pod nímž se černala díra, kterou se stěží dala prostrčit sevřená pěst. Z díry vytékal skromný rezavý pramínek a ztrácel se v potoce.

"Myslíš, že jsme na správném místě?", obrátil se na Kašiho pochybovačně  Štěpán. "Určitě", odvětil hrdina a ukázal rukou opodál: " támhle je přece  docela slušná halda".  Zmíněná halda byla plochá,  vysoká okolo pěti metrů a její rozloha dávala naději, že podzemí bude opravdu rozsáhlé. Milan Rak strčil do otvoru nejprve ruku, pak klacek a po této odborné  sondáži usoudil, že  v dole bude voda.

Jednotlivým montanistům byly rozděleny lopatky, motyčky i hrábě a započaly výkopové práce. Hlína mizela, skalka se obnažovala, štěrbina  se zvětšovala. Začínalo být jasné, že kopeme na správném místě. Několik prvních odvážlivců se vplazilo do otvoru a vyneslo na světlo svědectví, o veliké prostoře s jezerem, z níž se rozbíhají pod skálu další chodbice. Výkopové práce se pod vlivem optimistických zpráv  zrychlily a brzy se dovnitř protáhl i sám Titán. Před jezerem se podařilo vybudovat plošinku z hlušiny, na které vznikla základna pro další postup.

Výzkumu vodní plochy se ujal Kaši. Zdatný neplavec oblékl záchrannou vestu, rozloučil se s ostatními a vstoupil do jezera. "Je to strašně studené", ohlásil první poznatek a vzápětí zapadl do hnědé, mírně kyselé tekutiny až  po pás. Požádal o hrábě na sondování dna a se šploucháním zmizel z dohledu. Ostatní se tísnili na plošince a uvažovali, zda se Kaši utopí, či bude použitelný pro další výpravy. Z dáli občas problesklo světlo, chvílemi se k plošince přihnaly vlnky. Po deseti minutách se mokrý explorer zjevil našim zrakům. Byl zkřehlý, leč nadšený. Systém, který prošel sestával z chodeb, velkých komor a pilířů. Vše nebylo možno projít pro vysokou hladinu nadržené vody.

"Kdo chce jít další?", otázal se Kaši před portálem, "půjčím plovací vestu a mokré hadry".

Odvážní mužové uhýbali pohledem, zkoumali uložení okolních vrstev, zamyšleně prohlíželi vzorky horniny z haldy. Bylo zřejmé, že do vody už nikdo nepůjde.

I počaly uzavírací a maskovací práce. Při nich se dohodlo, že výkop bude po velikonocích prohlouben a voda vypuštěna. Další objevy budou presentovány za týden. 

Předběžný průzkum. Díra je sice otevřena, leč hrdý průzkumník se dovnitř ještě nenasouká. V dalším postupu mu brání jednak změť spletitých kořenů, jednak kameny a hlína, napadané dovnitř ze stráně. První pohled do zatopené prostory. Podzemní jezero je pokryto odpornou vrstvou slizu a tlejících organických zbytků. Naproti prokopanému vchodu zeje "okno", vedoucí do dalších prostor netušené velikosti.
Po vybudování plošiny po základnu se zvídavým zrakům naskytla podívaná na další chodby, skryté za rohem. Hladina jezera se vzdouvá, Kaši se připravuje k nástupu. Ze stropu visí bohatá limonitová krápníková výzdoba. Další chodba, zahýbající doleva, kde se dle Kašiho podání nacházejí velké sály s pilíři a dobývkami. Vše zatopeno a zabahněno, minimálně 70 let nenavštíveno a netknuto.
Kaši se za pobízení ostatních hrdinů osměluje. Uvažuje, zda to, do čeho leze je opravdu voda. Přes určité pochybnosti, nedokázal nikoho z účastníků akce přesvědčit, aby se z jezera napil. Odvážný Kaši svědomitě zkoumá hráběmi bahnité dno systému. Voda bublá a vypouští  určité procento methanu, vzniklého hnitím rozličných organických fragmentů. Nicméně záludný methan Kašiho, držitele osvědčení pro indikaci a detekci plynů, nemá šanci obelstít.  



Johanka se již vzpamatovala ze zážitku s horlivým cizím dědečkem a nechá se občas pohladit po hlavičce.

Rumová Pralinka

Rumová pralinka, Žebrácká parta: Tedy, řeknu vám, do té vody by mne nikdo nedostal. Vždyť se do ní klidně  mohlo vyčurat nebo vykakat nějaké zvířátko a ti pominutí Superklubáci tam jako by nic  vlezou. To už mohou jít rovnou s Blancmanem a Kladeňáky prolézat kanály. Brrr. Fuj tajxl.