Hrdinný Titán slaňuje do lomu, Iruovi by se taková technika nelíbila.

 Úpadnice 
u Bubovic


Na zajímavý jámový lom s zasutým ústím jeskyně či štoly u Bubovic nás upozornil kolega Jurajda."Něco tam dole je, říkal". Ale nedostanete se tam bez lana, na to zapomeňte. "Stačí dvanáctimetrové?", zeptal jsem se, doufaje, že uslyším: "Bohatě třímetrové".  "Šedesátka je krátká, vezmi si raději dvě", zněla odpověď. 
Pohled na portál. Prolezitelné po čtyřech. Zavolal jsem Pavlovi Přibylovi z kladenského Speleologu. "Poslyš", lákal jsem ho, "vím o skvělé díře pod zem. Není to daleko a určitě tam dost dlouho nikdo nebyl." "Skvělé", pravil Pavel, "už se těším. Mám si brát něco s sebou?"
"Bylo by dobré, kdybys vzal šedesát metrů lana, k tomu otvoru  se musí slanit." Chvíli bylo ve sluchátku ticho, pak se ozvala dutá rána a výkřik  Pavlovy manželky. "Proboha, on tu leží bez ducha", slyšel jsem ji bědovat., "dočista omdlel". Zavěsil jsem a rozhodl se, že se na lokalitu vydám sám, pouze  se svými milými dětmi..
Onen tajemný jámový lom jsme nalezli bez problémů, kolega nám poskytl GPS souřadnice. Jednalo se o jámu ve tvaru nepravidelného pětiúhelníka a výšce stěn něco okolo třiceti metrů. Při  pohledu směrem  na sever se v protějším rohu u dna opravdu objevil portál čehosi,  co mohl být buď nevýznamný výklenek nebo dopravní štola, kterou se z lomu kdysi odvážel vyrubaný materiál.
Stěna nad portálem byla hladká a rezatá, ostatní čtyři  tvořil navětralý vrstevnatý vápenec. "Chlapci", obrátil jsem se na své potomky, "pojedete dolu první a já vás budu dobírat. Pak slaním za vámi." Počali jsme se navlékat do 
výstroje, když v tom se z roklinky nalevo od cesty ozvaly prapodivné zvuky, jako by několik lidí najednou napodobovalo ržání březích klisen. Zpozorněli jsme a nahlédli přes hustá křoviska dolu. Na malém paloučku tam poskakovali členové žebrácké party, řehtali a hýkali.
„Mocný superklub zdraví Rumovou Pralinku a její pochybný klan“, zvolal jsem směrem k těm zoufalcům.
„Ahoj, Titáne“, kam jdete?“, otázala se  tetínská jekyňářka. Parta se jí schovávala za zády a zjevně si hrála na hřebečky a oslíky. Zcela vzadu jsem uzřel Lejnoplaza alias Vonného kvítka.
„Jdu do podivné chodby“, odvětil jsem důstojně. „Padesát let do ní nevkročila lidská noha“.
Začátek chodby je utopen v kamení, odpadcích a starých pneumatikách, které jistě pamatují Hitlera.
Štola se zdála být nekonečná..  „Jé“, zvolala Pralina,“ tak to my půjdem s tebou. Neušpiníme se tam moc, že ne?“
„Ani ne, ale musíte se slanit asi 30 metrů ke vchodu. Jiná cesta není“.
„Slanit?“, ozvalo se zděšeně. Celou žebráckou partou projel úlek. Její členové počali ustrašeně pištět jako hejno potkanů v agonii a pak se rozprchli po okolí.
Pralina bezmocně pokrčila rameny:“Ono jim to slaňování ještě moc nejde, takže si asi půjdeme zahrát na hříbátka. Tak hodně štěstí“.
Osaměli jsme.
"Žebrácká parta asi není moc statečná", pronesl moudře Honzík.
"Jak na co, Honzíku", zastal jsem se oněch nešťastníků, "já bych na rozdíl od nich nevlezl 
do  spodních pater Koněpruských jeskyní".
Dostrojili jsme se, shodili dolu modré devítimilimetrové lano a Honzík se na něj pověsil. Uvázal jsem jej na druhý,  dvanáctimetrový ,jistící provaz a robě počalo sestupovat na dno lomu. Když se postavilo na pevnou zem, vytáhl jsem jistící lano a stejným způsobem dopravil dolu staršího potomka se stativem a  fotoaparátem.
Nezapomeňte dokumentovat můj hrdinný sestup, nabádal jsem obě dítka, sebral zbylé věci do batohu a přistoupil k lanům. Vzal jsem do ruky uplouhanou devítku, krátce zhodnotil svoji váhu a připjal se na dvanáctku. Postavil jsem se na okraj skály a počal klesat. Již při prvním metru sestupu
Odpočinek těsně před zídkou.
Zídka, která zhatila naše naděje. Co se skrývá za zakládkou? jsem si uvědomil, že to nebyl dobrý nápad. Mohutné lano téměř neprolézalo útlou brzdou a mně nezbylo, než se hned tři metry pod okrajem přepnout zpět na devítku. Sjel jsem po ní na dno lomu, odvěsil se a vrhl se k tajemnému otvoru. Na první pohled to byla štola. Ústí měla zavalené kameny, leč prolézt dovnitř se dalo. Ocitli jsme se ve velkoprofilové chodbě, svažující se pod mírným úhlem kamsi dolu. U stěn se válelo  několik  pneumatik z nákladních automobilů  a rozbitých cívek od drátů. Na konec jsme nedosvítili a tak jsme se dali na pochod. Štola stále klesala a Honzík projevil názor, že se jedná o úpadnici.
"Kdepak", poučil jsem ho. Tohle je dopravní  
štola a klesá patrně na úroveň páteřní štoly, spojující tento lom s ostatními. Nahoře v lomu stál nejspíš vrátek a ten tahal a spouštěl vozíky, které tu kdysi jezdily. Ostatně, před námi se cosi bělá a tak je možné, že se dostaneme na nějaký hlavní okruh.". Má nadějná úvaha se ukázala být předčasnou. To, co se v dáli bělalo, byla obyčejná masivní kamenná zeď, před ní se držela nadržená voda. 
"Hele", povykoval Štěpán, "ta zeď je  v levém honím rohu probouraná". A opravdu. Pod stropem se černal otvor akorát tak k proplazení. Brodili jsme se vodou a snažili se stoupat na kameny na počvě, abychom si nenabrali do bot. Konečně jsme stanuli u zdi. Posvítil jsem do vybouraného otvoru a zvolal: "Běda, za zdí je zakládka". A skutečně. Za jednoduchou kamennou zídkou, pospojovanou cementovou maltou, byla chodba precisně založena. Vraceli jsme se zpět a přemýšleli, do jakého systému mohla být štola napojena. Nevymysleli jsme nic. Leč Superklub se nevzdá. Den, kdy bude tajemství lomové štoly odhaleno, se blíží.

Rumová Pralinka

Rumová pralinka, Žebrácká parta: Já myslím, že tenhle lom, o kterém jsem dodnes nevěděla, musí být (stejně jako všechny ostatní v téhle oblasti) napojen na podzemní systém lomů Mořina. Nedomnívám se, že půjde o nějaký zásadní objev - celá tahle lokalita je perfektně zmapovaná a Superklub patrně objevil již objevené. Já sama bych se do lomu samozřejmě slanila, ale po svých parťácích to zatím chtít nemohu. Když pohlédnou z výšky dolu, bezostyšně blijou.

Velký Titán

Titán, Popovický Montanistický Superklub, specialista na traversy a objevy nových podzemí: Pralina se samozřejmě mýlí. Jedná se o převratný objev lomu, o kterém minimálně 50 let neměl nikdo ani tušení (s vyjímkou několika místních, Tomáše Jurajdy, hajného, trampů a několika podřadných montanisticko-speleologických skupin). A mysím, že od té doby, co je chodba založena, dole nikdo nebyl. Srdce by mu puklo hrůzou.