Další zajímavý objekt poblíž Malhornova statku.

Malhornův statek

Zpět na titulní stránku

(Zpracoval Titán )

 

Sobotní výprava několika odvážných montanistů do osvědčených volyňských lokalit byla víceméně prohlídkovou exkurzí, která chtěla ty, kdož s námi minule nemohli, seznámit s posledními velkolepými objevy PMS. Protože však bylo času nazbyt, rozhodli jsme se nalézt další podzemí, jelikož kopec Kráva si o to přímo koledoval.
Vchod do chodeb pod Malhornovým statkem. Dle osazeného futra byl kdysi uzavřen dvoukřídlými dřevěnými dveřmi. Procházeli jsme strmými roklemi kravího vrchu, odborně nahlíželi pod kořeny vyvrácených stromů a slídili okolo pramenů ledových, průzračných potůčků. Objevy na sebe nedaly dlouho čekat. "Mám ji", zvolal Škorpion a když jsme k němu dychtivě přiklusali, uzřeli jsme, co jej upoutalo. Do křovinatého zářezu se zakusovala štola jako vyšitá. 
Nahlédli jsme dovnitř a rozsvítili reflektor od fotoaparátu. Rovná chodba se ztrácela kdesi v hoře, na počvě se zrcadlila průzračná voda, pod vodou zrádné okrové bahno..
"To je na atomkecky", usoudil Škorpion a dodal, že půjde první, neboť štola je jeho objevem. Ach, atomkecky. Kolik výprav s námi prožily. Kolik překrásných podzemních objektů jsme díky nim mohli navštívit. Teď jsme se v nich brodili  nekonečnou štolou, počítali spící netopýry,  fotografovali a odborně komentovali  krásné, tesané komíny, které se šplhaly z chodby kamsi nahoru. 
"Do hajzlu", zesinal jsem náhle a na nechápavé pohledy ostatních dodal: "Ty atomkecky tečou. Obě."
Nastal boj s časem. Pádil jsem k východu, seč mi síly stačily.
Marně. Voda v atomkeckách rychle stoupala a když jsem ji ucítil u kolen, kapituloval jsem a zvolnil krok. Venku jsem ze sebe strhal gumové trosky,  usadil se rozvážně u potoka a pral sebe i své mokré  svršky v ledové vodě, abych se zbavil nasáklé tekutiny ze štoly, jejíž žlutočervená červená barva nevěstila nic dobrého. Zbytek výpravy vylezl také,  byl jsem zákeřně fotografován a vysmíván. "
Co tu děláte?" zahřměl nad námi zlobný hlas tak nečekaně, že mi leknutím do potoka upadla bota. Ze stráně k nám scházel vousatý kmet v zeleném, v ruce třímal sukovici, přes rameno mu výhružně visel zlomený kulobrok.
"Provádíme tady vysoce odborný montanistický průzkum", opáčil Škorpion, "tomu byste nerozuměl".
"Montážní průzkum", ušklíbl se stařec a bystře sestoupil k nám. "Odkud jste, odporní pytláci?" 
"CMA, společnost pro výzkum historického podzemí", řekl Miki, a jeho bujný plnovous  dodával vyřčeným slovům  mimořádnou věrohodnost. "Speleologický klub Kladno", zamumlal Pavel a ukázal na pestrou nášivku na černé kombinéze. "Popovický montanistický superklub", představil jsem se já. "Britská výzvědná služba, major Biggles", dodal suše Škorpion. Stařec děsivě zakoulel očima.  "Nevíte, dobrý muži", chlácholil jej Miki, nemáte 
Dlouhá vstupní chodba. Vlní se jako magický had..
Sloupový sál. Šachticí z povrchu sem patrně Malhornovci  naházeli obaly od všeho, co při své zelinářské návštěvě zkonzumovali. zde v tom nádherném lese ještě nějaké chodby a štoly? Rádi bychom je nafotili pro naši expozici, dokud existují". 
"To nevím", odsekl zelený kmet, "tady se všude okolo těžilo zlato, už za Keltů, víme? Ale mimo téhle štoly a ještě jedné támhle nahoře, tu nevím o ničem." Štolu nahoře jsme znali, neboť jsme ji prokopali o minulé výpravě. Posmutněli jsme a zklamaný Škorpion nebyl daleko od pláče. Kmet si toho povšiml a poněkud ubral na sveřeposti: "Když se zajímáte o podzemí", proč s tím Bigglesem nezajdete na Malhornův statek?"
"A co je Malhornův statek", zeptali jsme  
se všichni současně. Hrůzný děd si zapálil fajfku, usedl na oslizlý pařez a dal se do vyprávění. "Malhornův statek stával dole pod támhle tím lůmkem. Patříval německým Malhornům a to byla taková divná uzavřená rodina. S nikým se moc nestýkali, žili jen sami pro sebe. Za války oba jejich kluci nastoupili k wermachtu a starý Malhorn tu hospodařil sám s manželkou a dvěma čeledíny. Nu a když Němci začali prohrávat válku a k tomu ještě Malhornka ve třiačtyřicátým umřela, tak mu ruplo v hlavě a statek zapálil. Sám přitom uhořel. Ze statku zbyly rozvaliny a nikdo  se tam už neusadil. To víte, lidí tu zbylo málo a  volných chalup po válce až moc. Jenže pod Malhornovým statkem je něco, co nemá v okolí obdobu. Obrovské sklepy, bludiště chodeb, úplný labyrint. Nikdo neví, proč. Říká se, že statek vznikl na místě staré tvrze, ale ani ta by tak ohromné prostory nepotřebovala. Asi před deseti lety se tam byli podívat nějací podnikatelé, že by dole skladovali zeleninu. Jenomže sem nevede žádná cesta, musel by se vykácet kus lesa a také je to prý už hodně popadané. A tak zase odjeli. Říkalo se, že jeden byl Malhornův vnuk. Dole po nich zbyl akorát bordel - spousta plastových  Vysoká chodba k dalším šachtám.
 Světlík v sloupovém sále. odpadků. Pakáž." Stařec rozhořčeně mávl rukou. "Když sejdete k lomu, nemůžete ty rozvaliny minout. Nu a ve stráni u potoka je velikánský vchod, ten nepřehlédnete." Kmet vstal, pohladil Škorpiona, zabafal z fajfky a zahalen kouřem důstojně odkráčel mezi smrky.
A tak jsme počali sestupovat k lomu. Statku bychom si patrně vůbec nevšimli, jeho ruiny jsou zarostlé travou a všudypřítomným černým bezem. Zato vchod do sklepení nebylo možno přehlédnout. Nahlédli jsme zkusmo dovnitř. Za hranatým portálem ubíhala kamsi cihlová "románská" chodba, dvojila se a mizela v šeru. Vrátili jsme se pro světla a vešli do labyrintu. Zvolili jsme přímý směr. Chodba se zavlnila jako had, opět se rozdvojila a pak ukázněně napřímila. Po sto metrech se před námi zablesklo světlo. Že by konec? Ani náhodou. Ocitli jsme se v prostorném sloupovém sále. Valivou klenbu stropu podpírá šestnáct cihlových pilířů. Z rohů se rozbíhají další chodby.  Volíme tu starodávně vyhlížející kamennou. I ona má nad stěnami z balvanů krásný klenutý strop 
z červených cihel. Ze stropu stoupají vysoké a úzké čtverhranné cihlové komíny, v nich sídlí roje spících netopýrů. Chodba se stáčí doprava a její monumentální pětimetrová výška se snižuje na vstupní profil. Ocitáme se na dně dvou kruhových cihlových šachet. Jsou hluboké přibližně sedm metrů, nahoře zjevně zakryté. V jedné stojí pozůstatky železného vrátku. Obracíme se,  vydáváme nazdařbůh další z chodeb a po chvilce bloudění se vracíme do sloupového sálu.Pořizujeme několik fotografií a protože starobylá sklepení nejsou dnes objektem našeho eminentního zájmu, opouštíme statek. Stoupáme zvolna  směrem k Superdolu, když Škorpion povykuje, že vidí další vchod. Malhorn je zjevně nekonečný. Tentokrát se nejedná o zděné sklepení, ale o tesanou chodbu, nabílenou vápnem. Portál je uzamčen pofidérní kříží, na jejích okách se houpe víceméně dětský zámek. Svítíme dovnitř a když nedosvítíme konce, pokračujeme k cíli naší výpravy. "Zámky neřežeme", dí Pavel a dodává, že bude v týdnu kontaktovat obecní úřad. Třeba nám požehná. Chodba proti světlíku.

Malhornské sklepení nás překvapilo svou rozlohou, naprosto neadekvátní běžnému statku. Za dvacet minut jsme neprošli všechny chodby. Další průzkum přebírá Blancman ze Speleoklubu Kladno.