Tak to je ona. Stěna smrti. Udatný škorpion se v porovnání s její obludností zdá zcela malý, nepatrný..

Stěna smrti
u Homoláku
 

Zpět na titulní stránku

(Zpracoval Titan )

Stěna smrti. Kolik již toho bylo o ní napsáno, kolik životů zmařila. A přece se stala kultovním místem Popovického montanistického superklubu. Jak to všechno loni začalo?

Petra Poeche

Petra Poeche, německá jeskyňářka: Surikatova Stěna smrti je opravdu příšerná. Na první pohled se vám může zdát, že je to obyčejná vysoká skála. Podíváte se na ni a řeknete si: "Co je to za ubohost? Tohle by přece vylezli i členové žebrácké party Rumové pralinky." Ale to je jen vnější dojem. Stěna je normálním způsobem takřka nelezitelná. A ta "puklina hrůzy", která se skálou táhne shora dolu ne nadarmo připomíná děsivý Dům Usherů od Allana Edgara Poe.

Speo

Speo, Speleolog Kladno: Petra má pravdu. Já se ke stěně smrti vůbec nepřibližuji. Je to prokleté místo, živí tvorové je dávno opustili. V blízkosti stěny padá na badatele podivná, těžko vysvětlitelná tíseň a to zejména při pohledu na její rozeklaný vrchol (třese se strachy). Dost se divím, že si Superklub pro nácvik špičkových technik stěnového lezení vybral právě tuhle děsivou lokalitu. Říká se, že se tu pravidelně zjevuje sám ďábel a neúspěšně se  pokouší  na stěnu vysápat. Pořád padá dolu.

Rumová pralinka

Rumová Pralinka, Žebrácká parta: Tentokrát musím dát Titánovi za pravdu, stěna je skutečně hrozná. Navíc je celý lom zasypán tlustou vrstvou bukového a dubového listí. Nejde jen o to, že tak nápadně připomíná starý zpustlý hřbitov, kde se za temných nocí otvírají hroby a chrastící kostlivci pobíhají kolem. Horší je, že cokoliv upustíte (karabinu, peníze, telefon), zapadne  do listí a už to nikdy nenajdete. Prý si všechny tyhle věci stáhne čert do pekla. 

Nedaleko od Koněprus, poblíž rozlehlého lomu Homoláku, skryta očím turistů pokroucenými borovicemi, tyčí se Ďáblova stěna smrti...Pyšný orel nenalezne odvahu, vystavět na jejích útesech své hnízdo, medvěd, pán hor, vyhýbá se jí jak Belzebub krucifixu...Hovoří-li o ní zkušení horolezci, činí tak pouze šeptem a se strachem v očích mlčky vzpomínají svých mrtvých kamarádů, jejichž vybledlé kosti hnijí mezi rozeklanými balvany na jahodníkem zarostlém úpatí. A ani místní jahodník není tou běžnou milou rostlinkou, jakou známe z lesů a strání; jeho podivně pokroucené stonky a krvavě zbarvené plody jako by chtěly upozorňovat na desítky, ba stovky zmařených životů, které skalní stěna nemilosrdně zhubila, snad proto, aby ospravedlnila své hrůzné jméno, při jehož vyslovení zasvěceným lidem z širokého okolí doslova tuhne krev v žilách.....
Ďáblova stěna smrti je fenomén, jež naplňuje ty, kdož jej znají, nevýslovným strachem, vstupuje do jejich nejčernějších snů a způsobuje, že se tváře spících stahují do takzvané grimasy děsu, již evokuje pouze ta nejstrašnější hrůza, jakou je lidský mozek schopen vnímat....
Málokdo nalezne ve svém srdci odvahu na tento děsuplný přírodní útvar byť jen  pohlédnout, a i takový udata se zpravidla pod vlivem explosivně  emotivního zážitku po chvíli s vytřeštěnýma očima ve mdlobách skácí k zemi...
I s berlemi se odvážný Titán vydává na každoroční pokoření příšerné stěny smrti.
Název příšerného skalního útvaru pochází z dávných dob, plných démonů, skřítků, vil i ďáblů, dob kdy ve světě vládla kouzla a dály se zázraky, po cestách se procházeli sem a tam odvážní mužové v jasné zbroji a jejich půvabné manželky s kovovými obroučkami ve vlasech v teple útulných domů kolébaly svá dítka za zpěvu pohanských písní. Stará pověst, která o Ďáblově stěně smrti vypravuje, je plna násilí, bolesti, pláče a zmařených nadějí..Její autor tak stvořil nejdepresivnější  literární útvar všech dob a jeho složitost a délka, bohužel, brání tomu, abych ji zde uveřejnil. Nemohu však neuvést, že staré prameny se jednoznačně shodují v líčení, kterak po vyslechnutí pověsti několik desítek lidí zešílelo, jiným se srdce zastavilo hrůzou a další ani nevyčkali konce, v panice uprchli od vypravěče, jako zpitomělá zvěř, bezcílně pobíhali lesem, až se vysíleni nevysvětlitelně utopili v nehlubokém moři..
Obraz Ďáblovy stěny smrti v lidské mysli je tak děsivý, jako její jméno samo..
A právě k této chiméře všech těch nejlepších horolezců zamířil odvážný Surikata se svými srdnatým potomkem Honzíkem a neohroženým psem, aby ji jednou provždy pokořil a zmírnil tak její pověst, pro kterou se vesnice ležící v okolí téměř vylidnily...
Já, Surikata, kráčel jsem vpředu, Honzík ustrašeně cupital vedle mne a s vypětím všech svých sil rval na vodítku fenu, která, čím jsme byli blíže cíli naší cesty, nepřirozeně zježená odmítala nás následovat...
"Tatíčku", proč zde nezpívají žádní ptáčkové?", zeptal se Honzík sevřeným hláskem..
Rozhlédl jsem se kolem..Temné vápencové útesy kol nás trčely do nedozírné výše, obloha se zatáhla a zadul mrazivý vítr, vydávaje mezi větvěmi pokroucených borovic dlouhý, táhlý sten, jako by zaúpěla duše zatracencova....
"Nemohou žíti v blízkosti tak hrozného místa, milý Jene", řekl jsem vážným hlasem, "strachy by jim popukala jejich drobná srdíčka".
"A proč my tam musíme jít?", vrtěl synáček nechápavě blonďatou hlavičkou..
Zastavil jsem se a položil Honzíkovi ruku na rameno. Na tak upřímnou otázku neměl jsem odpovědi...Ale Honzík mi porozuměl...Beze slova otočil oči v sloup a omdlel.
Když jej fena procítěným olizováním probrala k vědomí, povstal, zachmuřil se a beze slova odhodlaně pokračoval v započaté cestě..
Prodírali jsme se staletými křovisky, přeskakovali divoké bystřiny, stoupali vzhůru po nekonečných skalních stupních, až jsme náhle stanuli přímo před Ní - Ďáblovou stěnou smrti.
Teprve když jsme se stěně postavili tváří v tvář, začaly v nás hlodat pochybnosti, zda budeme mít ku zdolání mohutného skalního masivu dostatek sil.
Přistoupil jsem k ní tak blízko, že jsem se jí mohl téměř dotknout rukou..Stěna nebyla tak vysoká, jak o ní vyprávěly legendy a jak se jevila z dálky.
Téměř pod vrcholem. Titán finišuje.
Škorpion směle slaňuje dolu, až se mu Stop-Petzl rozžhavil.  Na její vrchol jsem sice nedosáhl, ani když jsem povyskočil, ale výška nebyla to, co dalo stěně její hrůzné jméno. To nejstrašnější, co čekalo na každého lezce, který pojal úmysl lézt vzhůru, byl Satanův převis...Měl jsem jej přímo před očima..Výhružně vyčníval ze skály téměř na půl metru daleko kupředu...Honzík, když na něj pohlédl, omdlel podruhé...
Zatím co osvědčená fena opakovala Honzíkovo vzkříšení, nasoukal jsem se do úvazu a navěsil na sebe potřebné pomůcky...Změřil jsem si stěnu opovržlivým pohledem a procedil tiše mezi zuby:"Nastal konec, tvé pověsti, mrcho".
Zdálo se mi, jako bych z šedého slizkého kamene zaslechl stejně tiché :"Debile".
Čas pokročil..Honzík povstal, chopil se smotaného lana a počal lézt nahoru.."Opatrně", pobízel jsem jej, "nad stěnou je traverza, pořádně to k ní  uvaž."

Chvíle hrůzného souboje nastala..
Neohrožený synek shodil volný konec provazu dolu a já se k němu připnul crollem...Ve výši očí jsem nasadil na silon jumara a vstoupil pravou nohou do smyčky.. Na skálu jsem již nepromluvil. Mé vítezství bylo předem jasné..Ani Ďáblova stěna smrti nemohla odolat odhodlání člena Popovického montanistického superklubu. Neměl jsem jí co říct..
Počal jsem šplhat jako stroj...Leč někde se stala chyba..Ač jsem evidentně vykonával ty správné pohyby, trčel jsem stále na zemi...Honzík znejistěl a omdlel do třetice...
Ďáblova stěna smrti se počala bránit ze všech sil..Shora na mne pršely kameny, brouci a hnusná klíšťata...Satanův převis se chvěl a zdálo se, že se každou chvíli zřítí...Přesto bylo jisté, že skála proti mně přes svůj zoufalý odpor nemá sebemenší šanci..
Konečně jsem počal stoupat..Honzík se probral a povzbuzoval mne smělým halekáním..Fena sveřepě štěkala aby vzpurnou stěnu alespoň částečně zastrašila.....
Převis se ukázal být oříškem tvrdším, nežli jsem myslel...Lano se o něj dřelo, kovové součásti mé výstroje skřípaly...Stokrát jsem myslel, že podlehnu a slaním se ty dva metry dolu zpět...Mnohokrát jsem propadl obavám, že se zřítím a musel jsem myslet na maminku..Byl to strašný boj a když mi již téměř docházely síly, odpor Satanova převisu se zlomil a já byl nahoře..Honzík štěstím omdlel počtvrté...
Ležel jsem na planině u traverzy a ledový pot skrápěl mé skráně...Nemohl jsem popadnout dech a z rozedřených dlaní mi crčela krev..Skála pode mnou zahanbeně mlčela a pocit dokonalého štěstí se mi rozléval do celého těla..Chvíli jsem uvažoval, zda nemám o svém vítězství informovat televizi a tisk..Pak jsem mávl rukou a mrak pýchy, který se mne snažil zahalit, se rozplynul...Žádný z radioaktivních netopýrů by nejednal jinak...
Legenda byla zlomena...

Aby se členové ostatních skupin zbavili hrůzy ze Stěny smrti s Ďáblovým převisem, uspořádá pro ně Popovický Montanistický superklub v dohledné době pod stěnou přátelský meeting. Součástí budou ukázky brilantních lezeckých stylů, soutěž v lezecké dovednosti a hledání ztracených věcí.