Asmodeova tlama. Lejno vlevo dole mimo záběr.

Šachta s lejnem

Zpět na titulní stránku

(Zpracoval Horník)

 S Popovickým montanistickým superklubem mne seznámil Pavel Přibyl, řečený Speo. Chtěl jsem původně vstoupit do jeho Speleologu Kladno, ale ostatním Kladeňákům jsem se moc nelíbil a tak mi Pavel doporučil, ať kontaktuji právě onen slavný Superklub, o jehož hrdinech zpívají ptáci na obloze, skřehotají žáby v bažinách a mečí kamzíci na těch nejstrmějších štítech světových velehor. Superklubáci mi sice na rovinu řekli, že mne nejspíš nepřijmou (kladeňští borci se k zamítavé odpovědi odhodlali až poté, co jsem jim v hospodě zaplatil seznamovací večeři), pozvali mne však na šíleně nebezpečnou sobotní výpravu do Asmodeovy tlamy, jak nazvali neznámou šachtu pod břidlicovým útesem asi třicet kilometrů od Berouna
Místem srazu bylo berounské nádraží, kam jsem se dopravil vlakem zvaným „pantograf“. V hale na mne čekalo několik  chlapíků rozličného stáří, někteří měli černé kombinézy s nápisem Speleolog Kladno, jiným na stejném overalu rozpínala křídla silueta netopýra nad  tajemnou zkratkou ZJRN.  Sporý chlapík s plnovousem  se pyšnil mosaznou tabulkou s písmeny CMA, kulhající trosce, která se mi později představila jako Surikata alias Velký Titán, král montanistů, na rameni svítil znak Společenství katolických pannen. Byl jsem rád, že jsem se seznámil s tolika reprezentanty předních montanistických skupin najednou a  celý jsem se chvěl vzrušením z vidiny dobrodružství, které mne v této společnosti čeká. Dobrácky vyhlížející muž mne pověřil opatrováním klece s několika osmáky, Speo k tomu přidal tři lana a Surikata mi na krk zavěsil podivný dýchací přístroj, řka, že jsem mladý, plný sil a zajisté rád ulehčím neduživému starci. Zamířil jsem vrávoravě směrem k nástupišti, domnívaje se, že dále pojedeme vlakem, ale Surikata mne velitelským posuňkem zastavil, vysvětliv mi, že jej železničáři loni podle vyhodili  z práce a on nemá nejmenší chuť jejich podnik podporovat. Naštěstí před nádražím čekaly montanistické  automobily, které nás hbitě zavezly necelý kilometr od cíle naší první společné akce. 
Kaši předvádí  Titánův nástup na slanění. Je právě ve fázi, kdy dochází k převážení lezce a jeho automatické erekci. Vystoupili jsme v malé vesničce s hezkým kostelíkem a vydali se přes rozmáčenou louku k opadané bučině. Moji noví kolegové na mne navěsili vaky s montanistickým náčiním a poháněli mne k rychlejší chůzi. Ač jsem si připadal jako soumar, byl jsem pyšný, na svoje nové kamarády. Titán se mne cestou vyptával, zda jsem už někdy někam lezl a když jsem se přiznal, že ne,  prohlásil, že si před sestupem do důlního systému dáme menší školení. Konečně jsme přišli na místo, a já byl  rád, že pouť skončila. Zmíral jsem pod těžkým nákladem, dýchal jsem rychle jako pes a před očima jsem mi rozprostírala černá clona. Ocitli jsme se v něčem, co vypadalo jako nízký podkovovitý lůmek ozdobený pozůstatky podivných betonových fundamentů. Speo s vousáčem od CMA smetli listí z nevelkého panelu a  odsunuli jej stranou. Z objevivší se tmavé jámy vyvanul chlad, ucítil jsem pach zatuchliny a udělalo se mi špatně. „Ta luftuje“, pochválil si mládenec, kterého ostatní oslovovali Iru a počal se převlékat do oranžové kombinézy.
Titán na mne pohlédl a vytáhl z batohu úvaz a několik lesklých lezátek.„Pojď se mnou“, vyzval mne, „nacvičíš si slaňování.“

 „To se naučí v šachtě“,  odmítl zdržování Speo, „vždyť má sotva čtyři metry“. Obrátil se na mne s pobídkou:“ Obleč si ty krámy a pořádně se dívej, jak se to dělá. Sám Titán poleze první“. Tvářil jsem se asi poněkud ustrašeně, protože dodal: „Neboj se, budeme Tě jistit druhým lanem“.
Titán shodil dolu provaz a připjal se k němu přes jakýsi kladkostroj s pákou. Pak s povzdechem ulehl asi dva metry od šachty na břicho nohama k jámě a počal se k ní za stálého ohlížení přes rameno pomalu plazit.“ „Co to dělá?“, zeptal jsem se zděšeně? Viděl jsem kdysi slaňovat horolezce a ti si počínali naprosto jinak. „To je jeho nový styl“, vysvětlil mi Speo. Když nastupuješ na slanění ve stoje, můžeš uklouznout nebo se Ti samovolně vykloubí koleno, spadneš a natlučeš si hubu o stěnu. Takhle překonáš skalní hranu bez obtíží a když nastane pravý čas, nohy Tě převáží a  postavíš se, jako stojí na stěně ti, které jsi třeba viděl na skálách.“ Chápavě jsem přikyvoval a řekl jsem si, že tento způsob, byť poněkud méně elegantní, je určitě daleko bezpečnější a psychicky mně náročný než ten, jaký používají ti, kdo s lanem pouze esteticky frajeří. Podivil jsem se, jak si Superklub počíná zodpovědně a  u srdce mne zahřálo při pomyšlení, že k němu možná budu jednou také patřit.

Vchod do polymetalického kutiště. Pózují Škorpion a Miki Dobrý.
Pohled z hlavní štoly k východu. U východu Václav šacuje svačinové vaky.

I postavil jsem se opodál a s úctou jsem sledoval  Titána, jak se povzbuzován ostatními pomalu ale nezadržitelně blíží  k jámě, když jsem si všiml hrozné věci. Mezi hrdinou a ústím šachty leželo veliké hnědé lejno, ze kterého se dokonce trochu kouřilo. Leknutím se mi stáhlo hrdlo a vůbec jsem nemohl promluvit. Při svém novátorském postupu ho Titán nemohl vidět a bohužel, ani minout. Co se stane, až se jím lezec proplazí? Bude s kamennou tváří a lejnem na hrudi jako s metálem pokračovat v sestupu nebo akci přeruší a počne si s pláčem počne čistit overal? Jak vyřeší takovou prekérní situaci tak slavný montanista?
V úvahách mne přerušil Iru. Pokročil k plazícímu se Titánovi, poklepal mu na rameno a cosi zašeptal. Titán se zdvihl na loktech, pak si stoupl, pohlédl směrem k lejnu a zvolal:“ Změna plánu. První poleze náš nováček.“ Zatmělo se mi před očima. Iru mne navlékl do úvazu, připjal na lano, udělil mi několik posledních rad a já se počal dle Titánova vzoru  pozpátku se zavřenýma očima a zatnutými zuby odevzdaně  plazit k propasti.
Přes nos mne udeřil první závan strašlivého pachu. Zatajil jsem dech a jako stroj neoblomně pokračoval v sestupu.
.. 

Šachta nás vcelku zklamala. Víc než jeden člověk se do ní nevešel, dno tvořil zásyp okolní suťoviny, museli jsme se na laně střídat  a Václav Cílek  se dolu nakonec ani nepodíval. Zajímavé bylo, že po návratu na denní světlo všichni postrádali svačinu. Zatímco jsem si pral kombinézu v potoce, montanisté se radili, zda není v okolí nějaký jiný objekt, hodný jejich zájmu. Václav   si  pečlivě setřel drobky z koutků úst , zamyslel se a pak pronesl, že v údolí u cesty býval  malý kutací pokus na polymetalické rudy. Všichni pookřáli, a pod záminkou, že jsem se jako nosič osvědčil, přidělili mi opět lana, vaky  i obligátní záchranný přístroj. Klopýtal jsem, padal, ale přesto nesl svou výstroj hrdě. Cítil jsem se být jedním z těch, jejichž zavazadla spočívala na mých znavených bedrech. Občas jsem  pohlédl na Titána nebo na Irua, zda z jejich smělých tváří vyčtu, jsou-li se mnou spokojeni. Bohužel, jediný, kdo si mých nesmělých pohledů všiml, byl Speo. Nakopl mne zezadu bolestivě do hýždí a kamarádsky mi poradil: "Nečum okolo, smrade a přidej".
Kutiště jsme nalezli snadno. Polozasutý portál štolky přímo zval k návštěvě. I  Cílek odložil stranou přepravku  se 
Levá odbočka. Na 23-tím kamenu z leva, téměř u čelby sedí veliký tlustý žabák.
svými hlodavci a se zájmem se nasoukal dovnitř.Když jsem jej chtěl následovat, odstrčil mne se slovy: "Ty radši počkej venku, smraďochu". Jak jsem se dozvěděl později z vyprávění,  objekt tvořila jedna desetimetrová štolka, z ní v polovině doleva odbočovala osmimetrová chodbička. Na počvě se rozlévala mělká louže, vchodovou pasáž kryly klasické vesnické odpadky. Na čelbě levé chodbičky je patrná křemenná žíla s vtroušenými makroskopickými sirníky, patrně poslední místo dávné nepříliš výnosné těžby. Titán klel, že objekt je tak malý, že není možné udělat slušné fotky, Václav Cílek skuhral, že členové expedice mají příliš skromné svačiny.  Miki Dobrý zamáčkl slzu v oku, když zjistil, že ve štole nejsou žádné koleje. Zábava vázla, montanisté významně pohlíželi na hodinky a počali se trousit k automobilům. Pro mne se, kupodivu žádné volné sedadlo nenašlo, ač jedno zcela zbytečně zabrala klec s hnusnými osmáky. Myslel jsem, že budu muset jít 20 kilometrů na nejbližší nádraží, ale Titán se nade mnou ustrnul a dovolil mi vlézt si do kufru.    
"Tak co", zeptal jsem se v Berouně roztřeseným hlasem, "vezmete mne do Superklubu? Budu jedním z vás?"
"Klidně", odpověděl  Titán, "ale budeme ti předzdívku Lejnoplaz".
Zhrozil jsem se. Díval jsem se na superklubáckého frontmana v naději, že žertuje. Ale Titán hleděl vážně a jeho  ušlechtilý zjev lehkovážné vtipkování vylučoval.
Zhroutil se mi celý svět. Být v Superklubu  Lejnoplazem. Za takovou cenu jsem nemohl členství přijmout. Vstoupil jsem do Žebrácké party. 

Rumová pralinka

Rumová Pralinka, Žebrácká parta: Ano, Horníka jsme opravdu přijali za svého člena. Je mladý, sličný, snaživý - a že trochu smrdí? Však to nebude trvat věčně. Titánův arogantní přístup je typický pro celý Superklub. Pořád říkám, že jsou to všichni do jednoho neschopní namyšlení magoři. Ta jejich slaňovací metoda je děsivá, Není vůbec novátorská - slaňují se tak ti největší ubožáci. U nás jí používá jen Jeňa, ostatní pouze když se nedívám. A Horník má u nás novou přezdívku: Vonný kvítek.