Berounští muzejníci u jílovském podzemí.V popředí známá Rumová Pralinka

 Otevření štoly Josef
v Jílovém u Prahy
(Surikata)

Vstupní partie. Síto pod stropem, brání, jak jinak, možnému opadu. V úterý 26. března, otevíralo Regionální Muzeum v Jílovém u Prahy v rámci naučné stezky "Jílovské zlaté doly" štolu Josef v Kocourském údolí. Na podobné akci samozřejmě nemůže  žádný pořádný král montanistů chybět a tak se stalo, že jsem se přidal k velkolepé výpravě Muzea Českého Krasu v Berouně a spolu s jeho pracovníky se dopravil do zlatého města, abych zhlédl a odborně posoudil onu proslulou, nově vzniklou důlní expozici.  
Slavnostní otevření  započalo  krátkou přednáškou v  muzejních prostorách. Nejprve promluvili vědci na slovo zlatí o zlatě, jeho původu a těžbě v revíru. Problémy a potíže, které zpřístupnění štoly pro veřejnost provázely, připomněl bývalý ředitel jílovského muzea, za jehož éry byly práce na začlenění štoly do expozice zahájeny i ukončeny.  Promítnutí se dočkal i absolventský film studentů FAMU z konce padesátých let minulého století s příznačným názvem "Zlato." Po přednášce následovalo příjemné pohoštění. Stoly se prohýbaly pod talíři nazdobených vajec, obložených mís a talířků s ovocem. Jídlo bylo opravdu chutné a dodalo účastníkům akce po následné konzumaci širokého sortimentu nabízených nápojů nezbytné síly pro cílový pochod na poměrně vzdálenou lokalitu.  
Štola je osazena novým kamenným portálem se zkříženými kladívky nad mříží. Vchody jsou dva, dozděný portál je stáčí proti sobě do úhlu devadesáti stupňů. U portálu stojí dřevěná prodejna vstupenek, kde je návštěvníku zapůjčena za vstupné 25 korun i žlutá stavební přilba a šedivý plášť proti ušpinění vlastních svršků
Tabulka u vchodu praví: "Štola, kterou jste přišli navštívit, je jedním z mnoha důlních děl ve významné části jílovského zlatonosného revíru - Kocourském žilném pásmu. Ve starší literatuře bývá jmenována štolou svatého Josefa. Je zakreslena na jedné z nejstarších dochovaných důlních map jílovského revíru z roku 1730. Není tedy vyloučeno, že těžařské společnosti, pracující zde v 18-tém století, pokračovaly ve starém důlním díle, možná již doby předhusitské (nejslavnější období těžby s velkým rozsahem důlních prací bylo ve 14-tém století).
Jmenována je v "Seznamu hor a cechů v obvodu královského horního úřadu v Jílovém" v druhé polovině 18-tého století, asi r. 1762, v Česnavském (Česenském) horstvu, jak se tato oblast nazývala. Jisté je, že původní štola se později rozrostla v důlní dílo, jehož přesný rozsah 
Typický profil josefské štoly, daný úklonem vrstev - zde ve směru k východu z dolu.
Štolou k zatopenému hloubení... ani  historie nejsou zatím  známy. Celková délka dosud známých chodeb činí 280 m, z toho přístupno je 200 m. Profil chodby je šikmý, odpovídající uložení horniny (metabazity), s mírným sklonem ve směru k řece Sázavě. Hlavní chodby mají sklon k ústí asi 1,2%.
Objem vytěženého materiálu z prostor, které jsou vylámány, je přibližně 1100 kubických metrů.
Pokud by těžební práce probíhaly středověkým způsobem ražení a vždy se pracovalo na jediném místě ražby, potom by práce na viditelném úseku dolu trvaly okolo 26 let.
Vytěžená zlatá ruda byla z dolu dopravována povozy na pravý břeh Sázavy na Žampach, kde byly rudní mlýny a kde se také ruda vypírala. Pravděpodobně se i hlušina dostávala z větší části k uložení na pravý břeh řeky i k úpravě cesty tímto údolím.
Přesnější zprávy z historie důlního díla, jeho výtěžnost a pod. nejsou známy. Vzhledem k blízkosti dalších starých důlních prací zde ve stráni, není ani vyloučeno někdejší spojení štoly Josef s některou z nich." 

Štola je otevřena pro veřejnost od dubna do září v sobotu a v neděli 9 - 16 hod, jinak na požádání v Regionálním muzeu v 
Jílovém u Prahy.
Protože ostatní zatím stále okouněli venku a sbírali odvahu ke vstupu do podzemí, prosmekl jsem se jako lstivý had do štoly a počal ji fotit, než mi to davy návštěvníků znemožní. Problém byl s instalovanými svítidly, jimiž je prostor dolu opravdu bohatě ozářen a které mi na snímcích způsobovaly nežádoucí reflexy. Dvě zatopená hloubení jsou osvícena zespodu z pod vody, v jednom je vidět potopená výdřeva. Štola je snadno schůdná , počva suchá. Pouze v úzké ukloněné zadní partii jsem měl menší problémy s transportem fotomateriálu - reflektor, akumulátor, objemná brašna, aparát. V dole se vyskytoval i obligátní netopýr a návštěvu i fotografování zcela ignoroval. Oběhl jsem celé dílo a vylezl druhým otvorem. Protože ostatní již vpochodovali dovnitř, vydal jsem se opět hlavním portálem za nimi. Exkurzníci kráčeli spořádaně s průvodcem, žluté přilby zářily novotou a pláště důstojně vlály.
"Kdo to tam je?", otázal se průvodce berounských muzejníků,  pohlížeje proti světlu na moji blížící se nezřetelnou postavu.
Kdosi zamžoural směrem ke mně a chlácholivě řekl : "To je Surikata, ten patří k nám", když tichem dolu pronikl nesouhlasný křik Rumové Pralinky: " Prosím Tě, neříkej, že Surikata patří k nám. Udělá tady  nějakou ostudu, znemožní nás a tu hanbu nepřežijeme."
Enormní úklon vrstev a tím celé štoly.
Mapka expozice.  Pak se muzejní geoložka obrátila na průvodce a naléhavě opakovala:" Je to sice opravdu slavný Surikata, ale s Muzeem Českého krasu nemá nic společného. Jedná se o montanistu a šílence. Měli byste ho shodit do nějakého hloubení, než něco provede." 
Průvodce cosi nesouhlasně zamručel a pokračoval v cestě.  
Vrátil jsem se před portál a porozhlédl se po okolí. Údolí vévodí kamenný železniční viadukt z konce devatenáctého století, se svojí výškou 41 metrů drží absolutní primát  ve střední Evropě. Prohlédl jsem si soutěsku, kde  vychází na den gabro, používané  na náhrobní kameny a prozkoumal kontakt středočeského plutonu s horninami jílovského pásma. Ač jsem jej pozoroval  velmi důkladně,  nezjistil jsem vůbec nic. Po viaduktu zaduněl neuvěřitelně pestrý vlak a štola počala chrlit návštěvníky zpět na světlo světa.
Co říci závěrem? Asi tolik, že je dobře, že muzeum ve městě s tak bohatou tradicí hlubinného dolování zlata, má podobně jako Příbram nebo Kutná Hora konečně svoji důlní expozici.
Cena za vstupenku je lidová a i když vás provozovatelé nesvezou po svém dole vláčkem s pullmany a jedná se vlastně o čisté chodby bez jakéhokoliv vybavení či exponátů, za návštěvu určitě stojí.
Takže jen tak dál.

Speo

Speo, Speleolog Kladno: Strašně jsem do toho Jílového také chtěl jet. Ale přišel Blancman a řekl, že s ním musím jít na průzkum do smrdutého kanálu. Tvářil se tak strašlivě, že jsem si mu netroufl odporovat. A tak jsem se místo exkurze do štoly plazil plovoucími lejny, chcíplými potkany a nakonec jsem zapadl do nějaké hnusné odkalovací šachty až po svoje hebké řasy. Vůbec se mi tam nelíbilo, ale nesmím to nikde říkat.