Spadlá výdřeva před dobývkou. Jako první tudy prolezl odvážný Titán.

Granátový důl

Kooperativní akce s Jihočechy


„Objevil jsem u nás skvělý diamantový důl“, řekl mi onehdá Jirka z Týna nad Vltavou. „Diamantový“, strnul jsem v němém údivu.. „Jasně, že  diamantový“, pravil Jirka uraženě, „tolik snad ještě poznám“. „A nebyl třeba smaragdový?“, zaséval jsem  sémě pochyb, seč mi síly stačily. „Možná“, připustil Jirka. „Diamantový nebo smaragdový, na tom nezáleží“. „A dá se do něj vlézt?“, zajímal jsem se neodbytně. „Ani ne“, zasmušil se Jirka, „muselo by se dost kopat, abys uvolnil vchod. Zato pak to má být bomba.“ „A kdo ti vlastně  řekl, že jsou tam diamanty?“, ztrácel jsem poslední zbytky naděje, že je v Týnském podzemí vůbec něco zajímavého. „Vyprávěl mi to loni synovec“, zatvářil se Jirka dotčeně, „ tehdy tam ještě vedla taková polozasutá malá díra a on se jí proplazil dovnitř.  Viděl dlouhou vysokou chodbu,  popadanou výdřevu a valilo to někam dozadu pod kopec. Nu a všude na počvě byly ty diamanty“. „A sebral nějaké, ukázal ti je?“, ptal jsem se značně otráveně. Jirka zavrtěl hlavou:“ Nesebral. Říkal, že se bál, aby nebyly zakleté a on v té chodbě nezůstal uvězněn. To víš, máma mu čítávala z Erbena.“. Svorně jsme si nad takovou prostomyslností odplivli. „A proč ses tam nedošel podívat sám  a pár těch diamantů nepřinesl?“ „Nešlo to. Když se synovec vrátil domů a řekl, kde byl, jeho otec se rozzuřil, půjčil si v družstvu buldozer  a ještě ten den vchod zahrnul“. „A nevlezl předtím dovnitř?“ „Ne“, ušklíbl se Jirka“, oni se místní těchhle věcí bojí. Čeká to na nás.“ „Mně by se hodila neděle“, uvážil jsem, přemýšleje nad vhodnou nádobou, ve které démanty povleču do Popovic, „vezmu pár přátel a důl je náš.“ Dobře“, souhlasil Jirka. „Já beru kolegu a Jardu. Je muzejní geolog a diamant pozná“.

Štola v hlušině. První ji prošel Titán z PMS. A tak se stalo, že se nedělního rána sešly na záhadné lokalitě hned tři montanistické formace. Trojice Jihočechů v  kombinézách červených jak krev, Středočeši v hávu černém a  Miki z CMA v odění zeleném. Středočeský konglomerát skládal se pak ze členů ZJRN a dvou ViDrových dítek, které byly vybaveny obřími batohy a plastovými kýbly. „Tady žádné diamanty být nemohou“, rozhořčil se geolog Jarda, když stanul před zasypaným portálem a kladívkem znechuceně prohrabával haldu. „ Těžila se tu dle všeho nevýznamná pegmatitová žíla kvůli živci pro potřebu místních skláren a mám vážnou obavu, že to, co ubohé robě považovalo za démanty, byly plátky slídy, které jste už jednou mylně 
vydávali za zlato".
Všichni posmutněli a ViDra vydal dětem rozhořčený povel k návratu, leč mláďata se otcově vůli vzepřela. „Tak to vykopeme, když už jsme tady“, shodli jsme se odevzdaně a první nadšenci zabořili lopatky do udusané zeminy. Po dvou hodinách se zjevily kameny a mezi nimi uzounký  otvor. „Kdo se tam proplazí?“, vyzývavě tázal se ViDra, strkaje kupředu svoje drobné ratolesti s kýbly. „První půjdu já“, přihlásil se Kaši a než jej stačil kdokoliv zadržet, prosmykl se přes obludný balvan do sluje. „Chodba, výška osm metrů, vede do tmy“, ozvalo se zevnitř. „Odvalte ten velký kámen, ať sem mohou ostatní“. I opřeli se siláci do balvanu, ten se naklonil, zaskřípal, převrátil a vzpříčil ve vchodu. Marně jsme se
Popadané stojky. Toto nebezpečné ísto jako prvý prozkoumal Titán.
Malá ViDra sestupuje ke vchodu. Dole obětavě jistí strýček Titán.  namáhali, balvanu se v novém loži zjevně líbilo. „Co teď “, otázal se Miki. „Není tu ještě nějaká jiná lokalita?“ Jihočeši rozpačitě přemýšleli, zatím co Kaši se zevnitř vehementně dožadoval vysvobození. „Hodíme mu dolu paiser a půjdem se podívat jinam“, usoudil Milan Rak a jak řekl, tak se i stalo. Rozešli jsme se po kopci a zatímco Kaši uvnitř zoufale bojoval s balvanem, prohlíželi časté propady a zbytky starých lůmků.  Ke štole jsme se vrátili za půl hodiny. Kašimu se mezitím povedlo balvan uvolnit a svalit dolu, vchod byl volný a lákal ke vstupu. A tak jsme do něj začali zalézat. Ocitli jsme se uvnitř vysoké ukloněné dobývky. Na počvě leželo pár velkých nehezkých kamenů, dopředu se táhla štola dva krát dva metry. Nalevo odbočovala chodba přes hnusně spadlou výdřevu do další, podstatně více zařícené dobývky. Vydali jsme se do štoly. Byla suchá, stěny lemovaly ohnilé kůly dávného dřevení. Prorazila hlušinu v délce osmdesáti metrů a skončila beznadějně čelbou. Vrátili jsme se do dobývky.  Zde už probíhalo pátrání po  démantech v plném proudu. Třpytivé kaménky na počvě nebyly  opravdu nic jiného, nežli muskovit. Stěny dobývky tvořila vyvřelina, připomínající nejspíše gabro, místy se bělaly 
zbytky pegmatitové žíly, k níž se všichni nahrnuli a čekali, až vydá první diamant. Namísto něj se výsměšně bělal živec a leskl kusový křemen. „Kde jsou slíbené démanty“, obořili se všichni sborem na nebohého geologa a výhružně mávali kbelíky, luksaky a prázdnými pytli od brambor. „To nevím“, zašeptal vědec,“ ale tady určitě ne.“ Zdrceně opouštěli průzkumníci štolu. Jejich tváře byly šedé zklamáním, chmury na čelech odvážných mužů dokládaly roztrpčení, které se jich zmocnilo. „Zkurvené diamanty“, ulevil si venku ViDrův Filípek a nakopl kbelík, až odletěl do blízkého křoví. „Zkurvené“, potvrdil Lukášek a odplivl si tak šikovně, že trefil do hlavy vlastního otce. Čelba hluché štoly. První si na ni sáhl Titán.
Geolog Jarda v podzemí vytrval. Zalezl do nejzazšího, nejtemnějšího  rohu a do čehosi tam usilovně ťukal svým americkým geologickým  kladívkem. Přistoupil jsem k němu a uviděl, kterak opatrně zpracovává tenkou pegmatitovou žilku, v které se červenaly nevábné rezavé tečky. „Že by alespoň granáty?“, nadhodil jsem téma. „Jo, almandiny, ale vcelku šmejd“, opáčil Jarda a pokračoval v dobývání. Poodešel jsem do druhého rohu a zálibně pohlížel na mocné, nikým nepovšimnuté několikacentimetrové červenohnědé krystaly, vyrůstající na malé ploše z kontaktu hlušiny a zbytků pegmatitu. Těšil jsem se jejich přesnými geometrickými tvary, dokud mi nezhasla karbidka. Toto byly ty  pravé granáty hodné návštěvy Superklubu. Geolog zanechal ťukání, posbíral po zemi vypadaná almandinová zrnka, aby je venku rozdal účastníkům výpravy  a zamířili jsme k východu. Montanisté  kameny s díky ukládali do kapes svých overalů a chystali se k návratu. Démantový sen se zvolna rozplýval, vize bezpracného zbohatnutí pominula. Opravdu, moc pěkný důl. Ač nemá patra a jedná se v podstatě o jedinou štolu se dvěma dobývkami, z fotografického hlediska se jedná o velmi vděčný objekt.

Speo

Pavel Přibyl, Speleologický klub Kladno: Teď mne štve, že jsem se Superklubem nejel. Myslel jsem, že půjdou do Vitoušovy skály, kde je chodbička dlouhá asi tři metry a tak jsem se rozhodl, že budu raději doma natírat stromky. Koupil jsem si zlatou barvu a vše, co nám doma roste s ní napajcuju. Bude to jako v pohádce. Ale ty granáty (mračí se, je vidět, že absence červených kamínků ho mrzí nejvíc), ty mi fakt leží v hlavě. Jestli superklubáci ty nejhezčí nedají, tak ...tak nevím.

ViDra

ViDra,ZJRN, specialista na sběr démantů: Mně bylo hned jasné, že u Týna diamanty nebudou. Jel jsem tam jen pro radost z pohybu, čerstvého vzduchu a návštěvy podzemí. Mám spoustu krásných zážitků a bude trvat týdny, než je strávím. Viděl jsem třeba souložit tři psy a to se nepovede každý den. Ty kýble co nesly děti,  nebyly na diamanty, chtěli jsme si, když zbude čas, narýžovat trochu zlata.