Dešťovka
aneb jak to bylo s vzteklinou

Rumová Pralinka se skláněla s zooložkou Ditou v badatelně berounského muzea nad pestrou geologickou mapou a kouřila smrdutou dýmku
„Poslyš“, pravila Dita, „v tom Superklubu musí být ale pašáci. Když jsem četla o jejich boji se vzteklou liškou,  připadala jsem si, jako by přede mnou ožívaly starověké hrdinské eposy. Achileus s Hektorem by museli sklonit své hlavy v němé a uctivé pokoře před takovým Titánem, Kašim, Blackratem či Škorpionem. Kam se na ně hrabou, saláti?“
„Jasně“, odfoukla Pralina pohrdavě kouř, „jenže Superklub s žádnou liškou nebojoval, protože v té štole nebyla. Ani klidná ani vzteklá“.
„Jak nebyla?“, nechápala zooložka.
„Prostě nebyla“, vysvětlila Pralinka, „ byl tam slimák, to je všechno“.
„Vzteklý slimák?“, užasla Dita, „a proč tedy na webu psali o lišce?“
Geoložka mocně zabafala z dýmky. „Protože to Titán, jako ostatně všechno, zveličil. Obyčejný slimák mu nebyl dost dobrý a tak si vymyslel lišku. Ve skutečnosti se vše odehrálo asi takhle: ti ubožáci prohrabávali nějaký zával. Kaši byl (jak oni říkají) na čelbě, Blackrat za ním, Škorpion v těsném závěsu a Titán v rozrážce vysypával to, co mu ostatní narubali do přepravky.“  
Pralina se na chvíli odmlčela, aby si doplnila tabák. Zooložka napětím ani nedutala.
„Najednou se v závalu objevila dutina a z ní vyskočil ten slimák. Vrhl se na Kašiho, zakousl se mu do hlavy a cloumal s ní, jako by mu ji chtěl utrhnout. Kaši myslel, že je to jeho poslední hodinka, ale slimák ho najednou pustil a vrhl se na Blackrata. Tomu se zahryzl do ruky a trhal s ní, div ji nezlomil. Když ho to přestalo bavit, doběhl prchajícího Škorpiona a srazil ho na zem. Asi by nešťastníka zardousil, ale Titán pohotově přiskočil a spálil zákeřníka karbidkou.“
„To bylo o fous“, zděsila se Dita.
Pralina přitakala. „To bylo. Slimák byl silný jako lev. A když ho konečně společně domlátili lopatkami, strašlivý plž v agónii zašeptal. - Stejně chcípnete, parchanti, mám vzteklinu“.
Zooložka nasucho polkla. „Tak to tedy bylo. Ty ale umíš vyprávět tak živě, že se ještě celá třesu. A kde vlastně ti Superklubáci byli?“.
Geoložka zapíchla prst do mapy: „Tadyhle, na kopci kousek za městem. Nějaké děti tam našly jámu do země a tak napsali přes Internet Superklubu, aby ji šel prozkoumat. Těm lenochům se vůbec nechtělo a trvalo přes týden, než se Surikata na ten vršíček odhodlal vylézt. Málem přitom vyplivl plíce a ty děti, co ho tam vedly, se skoro udusily smíchy.
štola od úpadnice. Práce z 18-tého století.
Kaši hledí do dobývky - jen pár vteřin chybí do okamžiku, kdy mu slimák prokousne lebku. Nu a nahoře uviděl klasickou úpadnici, která byla částečně zasypaná hlínou. Asi by se otočil a šel pryč, jenže pod tou hlínou v jednom místě prosvítal beton. Lstivý Surikata těm dětem namluvil, že je to mnohokrát popsaný nevýznamný kutací pokus berounských měšťanů v kalcitové žíle a že hloubka celého díla jsou asi tři metry. Pak se všichni vrátili do Berouna. Nu a hned večer Superklub tajně pod rouškou tmy vyrazil. Hlínu odházeli a vylámali kus skály vedle betonu a dostali se do úpadnice a z ní na štolové patro. Vylezli, všechno zamaskovali a přizvali Radioaktivní netopýry.“
„Kdo jsou to Radioaktivní netopýři“, zajímalo bioložku.
„Ten spolek, co s námi byl na loni Pource“, řekla Pralina. „Mimo Surikaty, Kašiho, Blackrata a 
ViDry ještě pár dalších, nad jejichž odvahou se mi tají dech. Neznám ale jejich přezdívky, tak je nebudu presentovat občanskými jmény. Společně znovu do té jámy vlezli a zkoumali a prolézali, až prošli celý důl. Celý až na jedno místo. A to byl právě ten zával. Přímo nad ním je další zasypaná jáma a tamtudy, nějakým malým otvorem, se asi dostal dolu ten smrtonosný slimák“.  
„To jsou tedy ještě statečnější, než jsem si myslela“, usoudila Dita, „vždyť v těch nezbádaných temných hlubinách mohlo být i nějaké daleko strašnější zvíře, než krvelačný slimák. Co by dělali, kdyby tam potkali třeba dešťovku!“.
Pralina zbledla jako turinské plátno. „ To slovo nikdy nevyslovuj“, požádala chvějícím se hlasem. „Je mnoho zlého v podzemí. Zhoubné hluboké vodní tůně. Volné skalní bloky a lavice, které se na tebe zřítí, když jdeš zrovna pod nimi. Otravné, dusivé a výbušné plyny, které tě zašimrají v krku, až ti smíchy upadne hlava... Ďábelské zasporované bakterie z dávných dob. Trpaslíci a skalní obři. S tím vším se jeskyňář vyrovná. Nejhorší ze všeho je ale právě dešťovka.“
Za oknem badatelny se náhle setmělo, skla zadrnčela v zběsilém poryvu vichru a oblohu rozčísl klikatý blesk. Zooložka padla na kolena, sepjala ruce a zaprosila: „Pro boha, Ireno, mlč. Nemluv o té příšerné dešťovce. Bojím se, že bychom zešílely hrůzou. Je to tvor 
Štolové patro - pohled k úpadnici
Zával, za kterým sídlil smrtonosný slimák. děsivější, než celá apokalypsa.
Vzpomínám, ještě ve škole, pitvaly jsme tyhle hrůzyplné stvůry. Jedna, když jsem se ji pokoušela strčit hlavu do kelímku s chloroformem, zařvala tak strašně, že mi dodnes tuhne krev v žilách. Vytrhla se mi z pinzety a deset chlapů i s docentem mělo co dělat, aby ji zmohli. Když ji odvlékali pryč, dešťovka se na mne krátce podívala. Na ten nenávistný žár v krví podlitých očích, nezapomenu do smrti.. Hnusné vyceněné zuby v naběhlých dásních…“
Vzpomínka na prožitou hrůzu byla příliš živá. Zooložka se ve mdlobách skácela na zem. Pralina mimoděk pohlédla k oknu. Za sklem se rýsovala přízračná ploská hlava, ozdobená korunou ze zářících blesků. Žhnoucí oči spalovaly geoložku 
nenávistným pohledem, přeostré tesáky cvakaly v odporné tlamě..
„Dešťovka“, zašeptala z posledních sil Pralina a skácela se bez ducha vedle kolegyně.

Speo

Speo, bezprizorný: Jo, s dešťovkou fakt není sranda. Jednou mne v jedné supertajné lokalitě kousla zákeřně zezadu do zadku tak silně, že mi prohryzla overal. Držela mne jako v kleštích. Vašek se jí pokoušel odtrhnout, ale neměl naprosto žádnou šanci. Srazila ho ocasem. Skoro pět minut se snažil popadnout dech, byl na něj opravdu žalostný pohled.
Nebýt Blancmana, byl jsem asi po smrti. Naštěstí přiběhl z Prahy, střelil dešťovku luggerem do lebky. Tím ji omráčil, spolu jsme popadli Vaška a utekli. Bylo to fakt hodně drsný.