Speo, Titán s berlemi a uprostřed vůdce výpravy - neohrožený Škorpion.

Výprava mrzáků

Zpět na titulní stránku

(Zpracoval Škorpion)

 Byla sobota. Hlídač chatové osady stál osaměle na verandě služebního srubu. Lokty se opíral  o zábradlí, kouřil levnou cigaretu a zasmušile pozoroval nedaleký brod, přes který se s hlasitým zurčením valily jarní vody.
Speo v Titánově sluji... "Uáááá", ozvalo se z dálky. Hlídač zbystřil pozornost. Z blízkého lesa zběsile vyrazila postavička oděná v zakrvácené vojenské sukno, rychle zamířila k brodu a s křikem "Kurva, mám uříznutej prst", se plavným skokem přenesla  přes potok, aby za slábnoucího řevu zmizela v dálce.
"Co to bylo za zjeva?", zeptal se sám sebe polohlasem hlídač, "vypadal jako Blackrat od těch radioaktivních netopýrů.." Záhadu by jistě brzy rozluštil, kdyby jej nevyrušil nový bolestný řev: "Spadl na mne kámen a rozpoltil mi lebku", křičel zpoza stromů další pádící hrdina, jehož rudá kštice plála jako meteor. "Že by Kaši ze stejné skupiny?", zauvažoval hlídač a než stačil myšlenku dokončit, Kaši (opravdu to byl on) přeskočil potok,  
ztratil se za obzor  a jeho bolestné kvílení sláblo až ztichlo úplně. Hlídač si protřel oči, zavrtěl hlavou a chystal se nad celou věcí zamyslet, když v tom se na pokraji hvozdu zjevila třetí osoba. Neprchala jako ty předešlé, zato podivně  pajdala a před ní, s batohem na zádech, důstojně kráčel pověstný Surikatův montanistický pes. Přes kulhavou chůzi bylo v pohybech příchozího cosi doslova titánského a náš hlídač si správně pomyslel, že tento tajemný tvor bude asi sám bájný Surikata.  Montanista  dokulhal k brodu a hlasitě  zvolal: "Běda, odumřela mi noha. A teď i druhá!"
Pak učinil symbolický leč katastrofální  pokus potok přeskočit, vzápětí poučen neúspěchem poklekl a brodem prolezl po čtyřech.  Za  
Speo pod Surikatovým obloukem..
Speo nasvěcuje Surijtův pilíř  potokem se namáhavě vztyčil, úsečným povelem přivolal psa a odbelhal v dál.
Hlídač si znechuceně odplivl, zahodil cigaretu, vrátil se do srubu a pevně zavřel dveře. Bylo toho dnes na něj moc.
Po právě popsaném neslavném konci  sobotní výpravy  Radioaktivních netopýrů do  starého dolu na kyzové břidlice, bylo vedením PMS rozhodnuto expedici zopakovat. K účasti byl přizván čestný člen Speo ze Speleologu Kladno  a protože jak on,  tak udatný Surikata díky poškozeným meniskům lezou jen o berlích, byl jsem vůdcem jmenován já, mrštný Škorpion.
A tak jsme v pondělí odpoledne vyrazili.
Řeknu vám, větší šaškárnu jsem neviděl. Dva slavní montanisté se prodírali o berlích údolím červeného potoka, já jim razil cestu křovinami a přitom se propadal  hanbou, protože jsem si připadal jako bych ty mrzáky ukradl z nějakého domova důchodců. Berle se jim  bořily do bláta a pokud se v cestě objevila sebemenší rokle, byli zcela bezmocní. To jen kleli, nervózně mlátili berlemi o stromy a pak se raději plazili  desetinásobnou oklikou.  A ta jejich navigace, prostě tragédie. Pořád volali mobilem  Kašimu, aby jim vysvětlil, kterak se vlastně k dolu dostanou a stejně se mu nepřiblížili ani o metr. Nakonec jsem lokalitu musel po dvouhodinovém  Speo pláče nad lebkou, v níž poznal svého mladšího ztraceného bratra.
bloudění najít sám.
Stáli jsme před nehlubokým komínem, z něhož navíc trčela pro snazší sestup i výstup osekaná ostrve. "Tohle přece s berlemi neslezu", začal bědovat Titán a Speo mu zoufale přizvukoval. Nemohl jsem se na ty dva chromajzly dívat a skočil jsem dolu. Ocitl jsem se v poměrně velké prostoře, z níž vedlo několik chodeb. Jedna, s mírnou plazivkou na konci, vycházela v rozsáhlém propadu  poměrně rozměrným portálem (jak my montanisté říkáme) na den. Vylezl jsem a vrátil se k oběma zmrzačeným montanistům, kteří stále hořekovali nad dírou s ostrví. "Pojďte, vy srabi," vyzval jsem je, "našel jsem vám pohodlný vchod pro invalidy."
Nu a tak konečně ti dva vlezli dovnitř. Hned u vchodu narazili na několik vybělených lebek a strachem jim zpopelavěly tváře. Abych je přivedl na jiné myšlenky, zeptal jsem se, co se tu vlastně těžilo.
"Kosti", řekl Speo. Pohrdavě jsem se ušklíbl.
"Kosti možná", připustil Titán, " ale zejména kyzové břidlice. Obsahují makro nebo mikroskopický pyrit, něco druhotných minerálů jako je například melanterit nebo jiné sírany a proto se z nich kolem devatenáctého století vyráběla kyselina sírová."
"To bylo dobré", dělat tady horníka", usoudil jsem. "Nosil bych si kyselinu domů a lil ji do všech auto a moto akumulátorů, které mi doma leží".
"Tenkrát akumulátory nebyly", podotkl smutně Speo. "Zato se ale  kyselina používala do nitrační směsi, potřebné pro výrobu nitroglycerinu a dynamitu." Chtěl asi říci ještě něco zajímavého, ale berla mu uvázla mezi dvěma kameny a její vyproštění jej zcela zaměstnalo.
 " Břidlici horníci vyváželi ven na haldy a pyrit, o kterém jsme si řekli, že je v ní přítomen, se oxidoval vzdušným kyslíkem na dvojmocný síran železa", recitoval Titán ve snaze dělat chytrého.
"Sám oxiduješ", pomyslel jsem si.
" Na haldy  se pak pouštěla  z potoka voda,  ta rozpustila onen báječný síran železnatý. Vzniklý roztok se sváděl žlaby do kadlubů, ve kterých se převážel do hutě, kde se vyvařil, a tak se získal tak zvaný vitriolový kámen." 
"Moc zajímavé", odsekl jsem. Speo zatím zkoumal všudypřítomné kostry, ve snaze sestavit funkčního dinosaura. 

"Ten  se pak  pálí  na vzduchu a tím dvojmocný síran železnatý  oxiduje na  trojmocný síran železitý, který se následně  vypaluje v hliněných křivulích. Vzniká tak kysličník siřičitý, ten se jímá ve vodě a zbude  kysličník železitý (caput mortuum). Představuji si, že z vody se získává kyselina siřičitá a ta se pak nějakým způsobem oxiduje na dýmavou kyselinu sírovou."
"Jakým způsobem?", chtěl jsem si zvýšit obzor.
"To přesně nevím", doznal  zkroušeně Titán . "To, co jsem ti říkal, mi kdysi poslal Milan Rak,  proces výroby kyseliny sírové z kysličníku siřičitého ve svém mailu poněkud zanedbal".
"Tak si to koukej doplnit, ať nepůsobíš před lidmi jako idiot", řekl jsem, nahlížeje do polozařícené plazivky.
"Náhodou, ještě vím, že kyselina sírová (oleum vitrioli) je kapalina olejovitá, hustá, obyčejně zbarvena do hněda, hustoty 1,95, vydávající na vzduchu bílý dým kysličníku sírového, proto název dýmavá."
Komín vzhůru se středověkou ostrví
"Mhm", zamumlal jsem. Titán jako chemická autorita selhal. 
"Caput mortuum", opakoval si zálibně Speo, zamyšleně hladil lebku jakési zubaté zdechliny a přitom pohlížel na hojné měřičské body s pozůstatky polygonu. "Kdopak to tady asi mapoval?"
"Asi někdo ze Superklubu, kdo jiný", usoudil Titán. "Takhle hezký polygon umí natáhnout málokdo".
Nastal čas návratu. Venku byla tma a oba invalidy čekal náročný výstup po ostrvi a pak pochod do vzdálené vesnice k sanitce, kterážto vidina je značně rozladila. Naposledy jsme prošli přístupné, zcela suché prostory prastarého dolu. Nyní se nám zdál malý, větší část je patrně skryta za závaly. Nicméně přístupné partie jsou monumentální a svými tvary mi vzdáleně paradoxně připomínaly některé úseky populárního pískovcového Bílého koně. Důl je jistě zajímavou technickou památkou na dávné dolování kyzových břidlic v okolí Rakovníka, jež je poněkud ve stínu známějších plzeňských lokalit.

I s berlemi  se král montanistů vydává na svá nepřekonatelná dobrodružství.

Neuvěřitelné hrdinství, neuvěřitelný muž