Jezerní dóm, nejkrásnější část dolu. Ostraváci a Krtek pózují za vodou.

 Vimperský zlatodůl podruhé
Objev lebky Smolíčkova jelena

Vstupní partie. Popadaná výdřeva a v pokračování hloubení napovrch zařícená svážná z rozdrcenými hajcmany. "Poslyš", zeptal se mne v sobotu Iru Eligve, "nevzal bys s sebou v sobotu pár mých ostravských přátel na nějakou hodně nebezpečnou akci?""
Chodím pouze na nebezpečné akce.", zatvářil jsem se dotčeně, "Napadá mne však v této souvislosti,  že jsme dosud nedodělali ponurý vimperský zlatodůl. Je to objekt plný nečekaných překvapení - zatopené komory, dlouhé chodby s popadanou výdřevou, mrtvá zvířata, bezedné šachty..Znáš to"..
Iru si zamnul promrzlé pracky: "Jo, to bude to pravé. Takže je v devět ráno čekej v Popovicích. A mimochodem, pojede s vámi i brněnský Krtek. Tak se snažte, ať nás Morava nepomluví".
Jak Iru pravil, tak se i stalo. V sídle PMS se setkali ostravští přátelé s  Krtkem i jeho obrovským batohem, přijeli Kladeňáci se svým novým členem, dorazil Kašiho terénní vůz. "Nás byste nevzali?", volala smutně zpoza plotu bezprizorní žebrácká parta, kráčející na Koukolovu Horu, kde začínalo každoroční loučení se zimou. Když viděla, že asi ne, rezignovala a pokračovala v cestě. "Jak je to do toho Vimperka daleko?", ptali se Kašiho nedůvěřivě Ostraváci, "Iru nám říkal, že PMS sídlí pět kilometrů za Prahou a my jsme sem naměřili necelých padesát." "Je to za rohem", odvětil zarputile Kaši, "nevěříte-li, zavolejte Iruovi. Je to seriózní člověk a vzdálenost rád potvrdí". Nato jsme nasedli a vyjeli na jih. Úpadnice a komora za ní. Za komorou již důl nikam nepokračuje.
Kaši setupuje úpadnicí. Kráčí rozvážně, bokem ku svahu. Sto dvacet kilometrů uběhlo jako nic, projeli jsme Vimperkem a ocitli se u Hrabic. "Co se tu vlastně dolovalo?", dýchavičně se otázal  Pavel Přibyl cestou do strmého svahu. "Grafit v rule", řekl jsem a přítel se zasmušil. "Zlato ne?", ubezpečoval se. "Trochu také", zalhal jsem a kladenský president nabyvše nových sil, zařadil se s nevídanou mrštností  na čelo expedice. Na místě nás čekalo několik hald, nadějných zářezů a povrchových odklizů. Kaši odkudsi vytáhl důlní mapu, ukázal do jedné ze zarostlých roklí a pravil, že kopat budeme zrovna tam. Speo se chopil lopatky, všechny odstrčil a počal se zahlubovat do země jako vrtací stroj. Zastavily jej až rulové balvany,
na které vlastními silami nestačil. Konečně se objevil otvor do skály, zavanul odtamtud chlad a ozvěna se dutě rozlehla pod stropem znovuotevřené štoly. "Půjdu první", vykřikl Speo, zajel pod zem a bylo slyšet, kterak se zběsile prohrabává napadaným kamením. Následovali jsme ho. Ocitli jsme se v krátké štole s popadaným dřevením, spoustou trámů a zatopeným hloubením, za kterým se chodba rozdvojovala a mizela v temnotách. Na počvě byly zřetelné stopy po vytrhaných pražcích, poměrně zatuchlý vzduch nejevil přítomnost nebezpečných plynů. Speo se ke mně přitočil s hrstí lesklých kamínků a dychtivě šeptal:"Je to zlato?". "Ne, slída", odbyl jsem ho, "zlato Štola k těžní jámě. Ta je zatopená,  shora zabetonovaná, plavou v ní břevna a trámy.
Štola k jezeru. Za zatáčkou již šplouchají jeho temné vody. bude dál." Obešli jsme jámu a vydali se vlevo. Štolu po několika desítkách metrů přeťala obrovská úklonná jáma, za ní prosvítala veliká komora s několika pilíři. Vrátili jsme se a zamířili do zbývající chodby. Ta se stáčela velkým obloukem šikmo dolu a skončila rovněž ve stejné úklonné jámě. I nastal sestup. První se jako obvykle vrhl Speo následován Krtkem, ostraváci se fotografovali u popadaných trámů. Úpadnice končila dlouhou štolou, vedoucí k zatopené vystrojené těžní jámě, odkud se ozývaly nadšené výkřiky. To Speo objevil jelení lebku se zlatými parohy. Pevně ji třímal, o další průzkum ztratil zájem a počal se navracet k východu.
Ostatní pokračovali v průzkumu opačné větve štoly pod úpadnicí. Po přelezení několika huntů se zjevila obrovská komora s krásným, rozsáhlým, zcela čirým  podzemním jezerem. Prostora byla tak veliká, že s jediným reflektorem nebylo možné pořídit kvalitní fotografii. Nastalo snímkování nad vodní hladinou, rozběhla se debata o krásách podzemí a jejich neodvratné zkáze pod betonem a zásypy likvidačních firem. Jezero lze obejít a dopravní štolou dojít až k další zatopené úpadnici, pozoruhodné vpravdě titánskými rozměry - šířka přes sedm metrů. Zelená voda na dně vyzývá k brzkému speleo-potápěčskému průzkumu. Zatopená úpadnice. Nejnižší přístupná část dolu.

Speo

Speo, Speleolog Kladno: Výprava do Vimperka byla skvělá. Krtek sice nadával, že tohle není žádné podzemí a na Moravě jsou daleko větší lokality, ale zase tam nejsou lebky zlatoparohových  jelenů. Tu lebku prodám v klenotnictví a koupím si pořádného stop-petzla. Od teďka budu všude chodit se Superklubákama. Ti vždy něco najdou. Říkal mi Titán, že ví o dole, kde jsou mrtví neandertálští horníci, asi sto kusů. Prý mají ještě nezetlelé bederní roušky z kůže šavlozubých tygrů.

Rumová pralinka

Rumová Pralinka, Žebrácká parta: S tím jelenem je to trochu jinak. Speo nám jej přinesl ukázat do muzea a byl strašně nešťastný. Nechal jelena na balkoně přes noc opršet a když se na něj ráno přišel podívat, civěl na úplně obyčejnou jelení lebku s normálními hnědými parohy. Ten vyváděl. Chtěl po Ditě, aby mu zjistila, zda jeho jelen opravdu pochází z Vimperka a jestli mu jej někdo na balkoně nevyměnil. Nu a my zjistily, že parohy byly původně jen zamazané lesklými lupínky slídy z místních  pegmatitů a o zlatoparožáka se tedy vůbec nejednalo. Speo se pak rozplakal a řekl, že s blbým Popovickým montanistickým superklubem  už nikam nepojede. Hnusnou lebku si přesto odnesl.