Ohnivý pes generála Torstensona 
 

Přístupová chodba od rybníka pod  zámek. V dálce odvážně svítí ledkovkou  Blancman .



Speo SPEO, speleolog Kladno:  
"Strašně jsem chtěl, aby mne Surikata s Blancmanem vzali do těch chodeb a sklepů s sebou. Ale poté, co jsem žertem několikrát vykřikl, že mne historické podzemí nezajímá a že do něj může lézt jen naprostý debil, tak mne ani Kikinu  pod ten zámek vůbec nepozvali. V pověstech Podbrdska se píše, že ve sklepení právě tohodle zámku je poklad zlatých mincí, které tam zanechal  za třicetileté války švédský generál Torstenson, když jej tam místní prokatolická vrchnost s  ubytovala. Ten poklad hlídá strašlivý ohnivý pes. Blancman a Surikata nic podobného nenašli - z toho vidíte, za co ten jejich výzkum stojí."  


Tajemná křižovatka pokládá zásadní otázku - jít rovně, či vlevo? Šli jsme rovně, vlevo to smrdělo.

 
Když jsem se před lety, přestěhoval z Prahy do Popovic a stal se buranem, navštívil mne nenadále v mé chaloupce dávný spolužák ze základní školy. Pomohl mi nahodit zchátralý komín a přitom zmínil, že má pár kilometrů od mého bydliště v jedné vesnici chalupu po rodičích a protože tam chodí z Popovické železniční zastávky pěšky, předpověděl, že mne občas (asi tak dvakrát do měsíce navštíví). Jak slíbil, tak pravidelně konal. Mé děti si na něho zvykly a když se u nás v obvyklou dobu neukázal, ptaly se zkormoucenými hlásky, kdeže je "strýček Kolman" a proč se nedostavil.
Jak čas šel, spolužák se objevoval méně a méně, až jeho návštěvy náhle ustaly docela. Když se děti jednou opět ptaly po postrádaném "strýčku Kolmanovi", vymyslil jsem si, že spolužák zemřel a na důkaz této politování hodné události je zavedl na blízký hřbitov k čerstvému hrobu obloženému umělými věnci, spoléhaje na fakt, že neumějí číst. Děti si pohladily mramorovou desku, nechtěně rozbily vázičku s uschlým pugétem, a od té doby se na strýčka Kolmana netázaly.

Blancman pózuje v prostředním sklepení, ktré jsme na počest naší návštěvy nazvali Prvním Surikatovým sálem.

Pohled do Druhého a Třetího Surikatova sálu. V předu ústí Surikatova chodba od rybníka.


"Uběhlo asi sedm let a jednoho jarního odpoledne se "strýček Kolman" nečekaně objevil před vrátky. Mladší dítě prchlo hrůzou z oživlého umrlce k sousedům, starší si odhodlaně hryzalo nehty, ale když mu "strýček" chtěl podat ruku, úlekem omdlelo. Vysvětlil jsem spolužákovi, jak se věci mají, svěřil se mu, že jsem nyní slavným montanistou a ukázal mu několik fotek z podzemní chodby z osovského zámku.
"U nás ve vsi je také podzemní chodba," pochlubil se spolužák, "když jsem jezdil k babičce na prázdniny, tak jsme do ní s klukama lezli."
"Podzemní chodby jsou na nic, nebyla to spíše nějaká průzkumná štola z dob těžby vápence?", chytal jsem se naděje, že získám informaci o neznámém důlním díle.
"Kdepak," oponoval 'strýček', "šlo o zděnou chodbu, která vedla prakticky přímým směrem od rybníka pod zámek. Tam ústila do starých sklepení a z těch se dalo po schodech vylézt do špýcharu a odtud na dvůr."
"Ve vaší vesnici je zámek?", podivil jsem se upřímně, neboť mi tato skutečnost unikla.
"Komunisti ho předělali na JéZetDé", vysvětlil spolužák. "Střechy opravili vlnitým plechem a bránu s erbem zbořili, protože jí neprojel traktor s valníkem. Když jsem byl malý, sídlilo tam družstvo a je pravda, že kdyby mne máma nepoučila, nikdy bych tenhle objekt za zámek nepovažoval. Byl tam strašný bordel a pár hrajících si harantů v areálu nikomu nevadilo."
"Pokud ta chodba vedla k rybníku", uvažoval jsem, "šlo patrně o nějakou drenáž."
"To je možné", souhlasil Kolman, "ale byla docela dlouhá. Od rybníka k zámku je to dobrých sto metrů a ty sklepy se mi tehdy zdály velmi prostorné a pamatuji si z nich tesané kamenné gotické oblouky."
"To by ses tam mohl zajít podívat a oživit si tak pár dětských vzpomínek", navrhl jsem příteli bez hlubšího zájmu o účast.
"Nemohl", odmítl spolužák, "zámek má nového majitele, který tam nebydlí a já nehodlám přelézat zeď. Mimo to bych se nikam nedostal, protože jezeďáci tam, co vedly schody do sklepa, postavili silniční váhu a vstup do podzemí je zlikvidovaný."
"Můžeš jít tou tvojí chodbou", radil jsem nezištně.
"Tu asi před dvaceti lety zamkla obec, nevím proč, mříží a nakonec ji rybáři zasypali nějakým rumištěm," vysvětlil Kolman. "Jediný vstup do sklepení je dvěma větracími okny, v těch jsou ale tlusté mříže a já je rozhodně řezat nebudu."
Nato jsme převedli hovor na problémy s motorovými vozidly, pak se přítel rozloučil, pozval mne, ať si k němu druhý den zajedu pro vlašské ořechy a odešel.
Nabídnuté ořechy mne zaujaly a tak jsem po ránu usilovně zvonil na spolužákův zvonek s velkou igelitovou taškou v pravici.
"Byl jsem se včera podívat u rybníka", vítal mne 'strýček Kolman', nesa dřevěnou přepravku s vlašáky. "Ta chodba je odkrytá, vyčištěná a vede v ní nějaké potrubí. V portálu září nová mříž, ale není na ní zámek, jen jednoduchá petlice."
"Podíval ses dovnitř?", zajímal jsem se, aby řeč nestála.
"Ne, nemám baterku ani svíčku," hájil se spolužák, sypaje ořechy do tašky, "navíc je chodba docela nízká a se svými dvěma metry bych se tam musel nechutně hrbit. Pokud tam chceš vlézt sám, nečekej, že bych šel s tebou."
Popravdě jsem nic podobného opravdu nečekal, poděkoval jsem za ořechy, prohlédl si chalupu a vrátil se domů. Na slavnou chodbu bych patrně pomalu zapomněl, kdyby mi o týden později nevolal kladenský Blancman, tázaje se, zda nevím o nějakém historickém podzemí, kam by se mohl weekendu vypravit.

 

Blancman v chodbě vedoucí pod špýchar. Právě zde se má zjevovat dle Spea ohnivý Torstenonův pes. Generál Torstenson byl na zdejším zámku ubytován během svého návratu od neúspěšně obléhaného Brna, zachráněného dle místní pověsti lstí mladého Sklenky, zvaného 'sirotek z Polomi' 


Svěřil jsem se mu se zámeckou chodbou a události pak vzaly rychlý spád. Blancman kontaktoval majitele zámku a vymohl z nic nechápajícícho muže povolení k prohlídce sklepení a vstupu do chodby. V sobotu přijel do Popovic a společně jsme se dopravili k objektu naší akce. Blancman na zámek hleděl jako mlsný pes, přidřepl k větracím okénkům do sklepení a zkusmo zacloumal rezatou mříží ve tvaru kříže. 
"Bytelná", zamumlal. 
Přesunuli jsme se ke vchodu do chodby, kde sedělo na dřevěných židličkách několik sveřepých rybářů. 
"Jsme ze speleologické společnosti Kladno a máme od majitele zámku povoleno prozkoumat tuhle chodbu," představil se Blancman nejbližšímu rybáři.
"To je v pořádku", odvětil onen dobrý muž, "je odemčená, my dovnitř chodíme srát!" 
Ani taková překážka nedokázala Blancmana odradit. Přidřepl, nasoukal se do portálu a předkloněn postupoval se zacpaným nosem kupředu. Váhavě jsem ho následoval. Chodba byla metr osmdesát vysoká, stěny vyzděné z kamene uzavírala valená cihlová klenba. Prostředkem se táhla ocelová vodovodní roura.
Strýčkem Kolmanem odhadovaných sto metrů délky se smutně scvrklo na sedmdesát, pak chodba končila v nejnižším bodě prostorného sklepení. I to je vyčištěno a dokonce je v něm zavedeno nefunkční elektrické osvětlení. Sklepení se skládá ze tří větších místností (opravdu jsou od sebe odděleny gotickými oblouky), z nich vede dvacet metrů dlouhá mírně stoupající chodba do špýcharu, kde ji uzavírají bytelné dřevěné dveře. 
Sklepení se rozkládá pod hospodářskými budovami zámku, nezasahuje pod bývalé obytné křídlo. Chodba k rybníku sloužila dle mého úsudku pro transport ledu, protože součástí hospodářské části zámku byl malý pivovar. Chodba sama je novější, než sklepení, dle materiálů, poskytnutých majitelem byla vykopána s povrchu (pak zaklenuta a klenba zasypána) v letech 1846-1847. 
Sklepy jsou pozůstatky po areálu gotické tvrze, která stávala na místě zámku ve 14-tém století.
Na žádost majitele objektu neuvádíme jeho lokalizaci.