Ještěrka na Brdu

 

Martin zdolává zatáčku smrti  v brdském komíně. Po slavném Králi montanistů byl tento komín pojmenován Surikatův. 



Surikata CM, Král montanistů Surikata CM, Král montanistů. " Na brdskou lokalitu jsme se samozřejmě vrátili o týden později s MartinemM a několika kopáči, tentokrát bez Kladeňáků a jejich fámulusů. Zával padl za tři hodiny, za ním se objevily (mimo nadržené vody ve výšce okolo jednoho metru) další prostory včetně strmého  lomeného komínu na horní patérko. To sestává ze dvou navzájem kolmých štolek v celkové délce cca 120 m, jedna končí čelbou, druhá dalším závalem. Vchod byl uzavřen kusem ocelové trubky o průměru 60 cm a zamaskován. Fotografie pocházejí právě z této poslední výpravy, kde již ještěrek nebylo."


Surikata spokojeně, leč pečlivě kontroluje odtok vody (pro tento účel speciálně vykopanou) Surikatovou montanistickou odvodňovací rýhou.

 
 
„"Hele, Surikato," vzrušeně pištěl Pavel Přibyl (řečený Speo) do telefonu, "potřeboval bych tip na nějakou zajímavou lokalitu."
"Na co lokalitu?", nechápal Surikata,"ožrat se můžete v hospodě nebo v tvém ultradebilním cvičném dole.“
"Nechceme se ožrat," namítal Pavel, "slíbíl jsem jednomu člověku, co se nám ozval do knihy návštěv, že ho vezmeme na dobrodružnou výpravu a vůbec mne nenapadá kam."
"Co takhle Brdo?", navrhl Surikata po krátké úvaze.
"A co tam je?“
„Pár zasypaných jam a malých haldiček. Okolo pobíhají dvě rozkošné veverky a občas se tam s příšerným sykotem proplazí obrovský slepýš. Pro vás je to dobrodružné až moc.“
„To by ho asi moc neoslovilo,“ váhal Pavel, „očekává drsnou exkurzi do nějakého slušného podzemí a ne že bude kdesi na jakémsi zapadlém Brdu čumět na pár zasypaných jam a haldiček a pak mi z deprese vypije půl basy piva.“
„Na Brdu je samozřejmě i štola“, hájil svůj návrh Surikata, „nikdo ale neví kam vede, protože má zasypané ústí. Navíc od dolu chybí mapa a tak nelze s určitostí tvrdit, zda je ta chodba napojena na důlní systém nebo jde o izolovaný průzkum či muniční sklad.“
„Ach jo,“ poklesl na mysli Pavel, „když nevymyslím nic lepšího, tak se ozvu.“ 

Zatímco Speleoklub Kladno opyle hýká v podřadné restauraci poblíž Zlatého anděla na Smíchově, MartinM se věnuje objevné činnosti na dávno zapomenuté lokalitě.


"V sobotu po ránu zastavila před závorou přehrazující lesní cestu na vrch Brdo dvě auta. Z jednoho elegantně vystoupil odvážný Surikata, z druhého s obtížemi vylezli Pavel Přibyl, Bagr, Kikina Karolína a neznámý mládenec ve zbrusu novém overalu.
„To půjdeme do toho kopce pěšky?“, vyděsil se Pavel.
„Nepůjdeme až na kopec,“ chlácholil ho Surikata, „Štola je na úbočí, nahoře bychom viděli jen zasypané šachty.“
Pavel se poněkud uklidnil , vytáhl z auta skládací dětský kočárek, rozložil jej a naložil na něj dvě basy piva.
„Budeš to tlačit“, přikázal Kikině.
Mládenec v overalu přistoupil k Surikatovi a jal se mu upřímně potřásat rukou.
„Já jsem Luděk“, představoval se, „Pavel mi řekl, abych si koupil kombinézu, přilbu, světlo a věci na lezení, tak doufám, že něco pořádného zažiju.“
„Určitě“, ujistil Surikata, „přibal si ještě tenhle krumpáč a dvě lopaty.“
Mládenec se poněkud zaraženě chopil nářadí, ale než mohl pronést nějaký komentář, Surikata podlezl závoru a zvolal: “Za mnou.“
Výprava se dala do pohybu. Vpředu rázně kráčel důstojným a pevným krokem Surikata, v ruce třímal GPS a ostražitě se rozhlížel po okolí. Hned za ním vrávoral poněkud podnapilý Speo, občas upadl, ale hned se zase zdvihl a tvářil se, jako by se nic nestalo. Kikina se sveřepým výrazem na tváři před sebou strkala rozhrkaný kočárek a Luděk se potácel pod tíhou lopat, krumpáče a veškerého vybavení vedle ní. Průvod uzavíral Bagr. Ruce měl v kapsách a z plných plic pěl staré oplzlé hornické písně.
„Všimni si, Surikata jde ladně jako pardál. Kdykoliv ho vidím, jsem z toho celá pryč,“ pronesla Kikina s nábožnou úctou směrem k Luďkovi a obdivem se jí zamžil zrak.
„Ano,“ potrvdil Luděk, „hned se pozná, že je to král montanistů. Neměl bych to asi říkat, ale tvoji kolegové ve srovnání s ním působí tak trochu amatérsky!“
„Ale to ne,“ hájila svůj klub Kikina, „náhodou jsou moc fajn. Pavel, když se napije, skvěle napodobuje ještěrku.“
 

 

U závalu na horním patře. To setává ze dvou navzájem kolmých štol, o úhrnné délce cca 150 metrů.  Zatímco jedna štola končí v obou směrech čistou čelbou, druhou přerušuje další zával, v němž se objevují i velké komínové cihly. 


„Tak jsme na místě,“ prohlásil Surikata a zastavil se na ostružinami zarostlém plácku, jemuž vévodila asi dva metry vysoká plochá halda. Z haldy do svahu mířil krátký, zarostlý příkop.
„Pane jo,“ divil se Luděk, odhazuje svá břemena, „tak tohle je štola. Přiznám se, že bych ji tady sám nikdy nenašel.“
„Ale našel,“ oponoval Surikata. „Hlavně podle té haldy. I když je porostlá křovím a břízami, má příliš pravidelné tvary na to, aby se jednalo o přirozený vršíček. Navíc pod trávou a tou trochou hlíny se skrývá hromada vylámaného kamení přibližně stejné velikosti. A příkop nad haldou je samozřejmě zářez k ústí štoly, kterým horníci vyváželi hlušinu a právě tím tuhle haldu vytvořili.“
„Piš si všechno“, co Surikata říká,“ zašeptal Pavel Kikině, „ uveřejníme to pak v Montanyi a budeme tvrdit, že jsem to vymyslel já.“
„Portál štoly bude za ta léta spadlý nebo zasutý,“ pokračoval Surikata, „předpokládám, že leží asi tři metry od místa kde stojím. Nebudou-li nám v kopání bránit extrémně tlusté kořeny, měli bychom být za tři hodiny uvnitř.“
Luděk se chopil krumpáče a počal kopat v místech, kam Surikata lokalizoval vchod. Král montanistů jej chvíli spokojeně pozoroval .
„Kopeš hezky, rychle, ale špatně,“ prohlásil. „Ke štole musíme obnovit přirozenou cestu – to znamená prokopat v zářezu k portálu vodorovný přibližně půl metru široký žlábek asi tak v úrovni vrcholu haldy. Jednak se v něm snáze pracuje, jednak můžeme nakopanou hlínu hráběmi odklízet na haldu a v neposlední řadě, kdyby ve štole byla voda nebo plyn, tak část tím žlábkem vyteče ven.“
„Zapisuj,“ popoháněl Pavel Kikinu, „a dodej můj poznatek, že kdybychom štolu místo žlábkem otevřeli shora sondou, případná voda nevyteče a my se kvůli ní nedostanem dovnitř.“
„Co když se po prokopání vyvalí tolik vody, že zatopí celé údolí a utopí Pavlovi kočárek s pivem?“, obával se Luděk.
„Myslím, že v téhle štole voda nebude,“ vysvětloval trpělivě Surikata, „není zde patrný žádný průsak ani vodomilná vegetace. Pokud by štola byla spojena s hypoteticky zatopeným systémem, existoval by tu dávno pramen a jestli přesto něco vyteče a odplaví Pavlovi chlast, zas tak velké neštěstí to nebude.“
Luděk se uklidnil a začal se Surikatou kopati v jílovitém zásypu zářezu žlábek, Pavel s Bagrem se usadili na haldu a jali se nestřídmě popíjet. Kikina zamyšleně popojížděla s prázdným kočárkem po okolí, puzena k této činnosti sílícím mateřským pudem ve svém podvědomí.
Po dvou hodinách kopání dosahoval žlábek u svahu hloubky téměř dvou metrů a krumpáč narazil v metrové výšce na skalní stěnu.

U závalu na horním patře. To sestává ze dvou navzájem kolmých štol, o úhrnné délce cca 150 metrů.  Zatímco jedna štola končí v obou směrech čistou čelbou, druhou přerušuje další zával, v němž se objevují i velké komínové cihly. 


„Jsme u portálu,“ zhodnotil situaci Surikata,“vchod je ucpán hlínou. Budeme ji hned pod skálou vyhrabávat a až se dostaneme skrz. Pak vytaháme, co půjde ven, hráběmi a zbytek nahrneme dovnitř."
Bagr a Pavel, cítíce že otevření štoly se blíží, chopili se lopat a počali pomáhat  prolongátorům. Kikina nalezla v křoví uhynulou veverku, uložila si ji do kočárku a prozpěvovala jí tichým hlasem lidové ukolébavky.
Jíl náhle povolil, Luďkova lopata zajela do prázdného prostoru a po krátké operaci s montanistickými hráběmi se objevila vcelku solidní plazivka. Surikata statečně strčil dovnitř ruku s digitálním fotoaparátem a promptně zhotovil několik snímků.
„Zdá se,“ pravil, hledě na displej, „že chodba někam vede. S bleskem sice nedosvítím daleko, ale vodu nevidím. Profil je typický pro ručně ražená díla ze začátku devatenáctého století, na zemi leží nějaká ohnilá dřeva, patrně zbytek výdřevy.“
„Uhni, xichte,“ vlezu dovnitř“, nabídl se Pavel Přibyl.
„Nesmysl,“ odmítl Surikata, „jednak jsme neprováděli detekci možných důlních plynů, jednak je vchod dosud příliš malý pro případné záchranné práce. Pokud se vevnitř udusíš vlastními zvratky, nebudeme proto, abychom Tě mohli vytáhnout, půl hodiny rozšiřovat portál.“
„Na plyn jsem nepomyslel,“ přiznal zahanbeně Speo.
„Nikdo přece od té vaší naivní zbrklé povrchové party žádnou podobnou profesionalitu neočekává“, chlácholil přítele Surikata.
Po dvaceti minutách bylo dílo ve vchodové partii pohodlně přístupné.
„Jsme asi metr nad počvou,“ odhadl Bagr, napíchl na klacek zmuchlaný papír, zapálil jej a strčil co nejhlouběji dovnitř. Oheň nejprve skomíral a dusil se kouřem, pak se rozhořel a odlesky plamenů se roztančily po ručně tesaných stěnách.
„Papír hoří, do plynu bezprostředně nespadneme,“ zkonstatoval spokojeně Bagr, zalezl do štoly a u počvy provedl kontrolní měření hladiny kysličníku uhličitého.
Trubička ukázala půl procenta. Ostatní, až na Kikinu a Spea zalezli za Bagrem.
„Ten Surikata krásně zalézá,“ zasnila se Kikina, „kam se na něj ostatní hrabou.“
„Když budeš denně trénovat v mém cvičném dole, také se to naučíš,“ odsekl Speo a obrátil do sebe zteplalého lahváče.
„To je ale nádherná štola,“ opakoval zatím uvnitř okouzleně pět metrů za vchodem Luděk. „Určitě nás dovede k tajemným šachtám, záhadným úpadnicím na ostatní patra, mysteriózním překopům a neskutečným dobývkám.“
Surikata rozsvítil reflektor. Halogenové světlo klouzalo po počvě kupředu až se zastavilo na nepřehlédnutelném hlinito-kamenitém kuželu, uzavírajícím ve vzdálenosti šedesát metrů od vchodu nemilosrdně a neprodyšně celý profil.
„Vypadá to na zasypaný komín nebo šachtu“, usoudil Bagr po bližším ohledání, „není tu vidět žádná porucha. Ale proč by byla nějaká jáma tak blízko vchodu do štoly?“
Montanisté vylezli ven a vydali ověřit místo závalu shora z povrchu.
„Ten Surikata krásně stoupá do svahu“, povzdechla Kikina, „vypadá jako obzvláště ušlechtilý kamzík.“
Speo se zhnuseně odvrátil.
Nad místem, kde byla štola zavalena rostl neprostupný šípkový keř. Halda ani propad nebyly patrné.
„Co teď?“, nadhodil Surikata,“měl jsem v úmyslu vchod osadit popelnicí a zamaskovat. V tom případě však vzniknou potíže se zmáháním závalu, protože transportovat ven materiál skrze popelnici je únavné a skladovat v chodbě ho vzhledem k její malé šířce nemůžeme.“
Na lokalitě zavládla bezradnost.
„Nu, Luďku,“, zamyslel se Surikata, “moc sis toho s tou svoji výbavou neužil, tak by Ti alespoň Pavel mohl předvést ještěrku.“
„Opravdu?“, nemohl Luděk uvěřit takovému štěstí. „Skutečnou Speovu ještěrku, tu legendu, o které se vypráví na každém semináři o podzemí? Co se ji celé dva roky neúspěšně učil Lahoda a kterou nikdy neviděl nikdo z Krasové deprese?“
„Právě tu,“ potvrdil Bagr.
„Jděte do hajzlu“, odmítal exhibici Speo.
„Pavle,“ žadonila Kikina, „udělej ještěrku, nenech se prosit.“
Pavel s trpitelským výrazem ulehl na břicho na zem, vyplázl jazyk a počal se zběsile zmítat mezi borůvkovými keříky. Luděk vytřeštil oči a nedokázal se od oné fascinující podívané odtrhnout. „To je síla,“ opakoval jako ve snách.
“Nádherná ještěrka. Ani sám Surikata neumí takovou,“ volala Kikina a z očí jí tryskaly slzy dojetí.
Pavel ohnul ruce v lokti aby lépe napodobil ještěrčí pracky.
„Bravo, Pavle,“ tleskal Bagr jako šílený.
Pavel, povzbuzen pochvalnými, projevy kroutil se na zemi jako v deliriu. „Pozor, zkusím odhodit ocas,“ volal .
Odhoď Pavle, odhoď,“ vřeštěla Kikina….
Nebudeme zde dále popisovat ještěrčí extempore. Prozradíme pouze, že Luděk od Pavla ještěrku okoukal a místo lezení do podzemí s ní nyní exhibuje na Letenské pláni. Každé jeho vystoupení fanaticky sleduje početná skupina věrných příznivců. Protože své podání prackatého plaza proti Pavlově jednoduché kreaci zejména po pohybové stránce poněkud zdokonalil, zájem o   ještěrku v klasickém Speově podání v montanistických kruzích totálně opadl. Laco Lahoda (ač sám neumí lepší) se o ní po zhlédnutí Luďkovy produkce vyjádřil se značným despektem, Máca dokonce řekl, že větší kravinu v životě neviděl. Když se to Speo dozvěděl propadl depresi a v levných putykách nad sklenkou laciné lihoviny vzpomíná na uplynulé dny své slávy Sic transit gloria mundi..

 

Speo, kladenská ještěrka Speo, známý jako Kladenská ještěrka. " Ten Luděk je normální svině. Já mu ještěrku předváděl v dobré víře, jen pro pobavení a ne proto, aby mi ji ukradl a pak s ní někde v Praze vydělával miliony. Dvakrát jsem mu volal a chtěl  celou tu záležitost urovnat, ale s tím hajzlem prostě není  rozumná řeč. Pořád opakoval, že o ještěrku projevila zájem TV NOVA, kde by mohla v jakémsi zábavném pořadu kopulovat se zajícem Zazou. Hele, já už na ještěrku kašlu. Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré a tak si nyní nacvičuju šneka. Je daleko vtipnější, než ještěrka a nikomu ho nikdy neukážu."