Martin sestupuje tak zvaným Surikatovým bezedným komínem. 



Speo SPEO, speleolog Kladno:  
" Ten Surikata je naprostý kreten. Tahle historka je od začátku do konce vylhaná. Vůbec jsem s těma pakama nikam nešel - tedy alespoň jsem jít nechtěl, ale Bagr mne nakonec přemluvil. A že bych tam štěkal a hrál si na ptáka, to už je opravdu naprostá pitomost.To normálně vůbec nedělám, zvlášť ne před členy cizích podzemnických skupin. Vůbec se nedivím, že se mu ten jeho debilní Superklub rozpadl. Teď zůstane sám, protože o takového exota žádný spolek nestojí."  


Téměř na dně strašlivé propasti. Jak vidno na stěně, ledkovka, byť od Petzla, je pro fotografii hrob.

 
Bez Superklubu do jeskyní
„Dnes jsem dostal mailem zajímavý videoclip“, pochlubil se kolegům Martin, kráčeje k vápencovému útesu, v němž se černaly temné siluety zejících jeskynních vchodů. „Běží v něm kočka, najednou zakopne, udělá kotrmelec a zůstane ležet.“
Kladenský Speo upadl na zem a začal se nepříčetně smát. „Kočka – haha – upadla – haha....“
Ostatní na něj nechápavě zírali. „Opravdová kočka - hahaha..,“ řičel dál Speo, váleje se jako smyslů zbavený sem a tam v špinavé trávě a divoce kopal nohama. „...Upadla ha-ha – zůstala ležet..“
„Před Pavlem nesmíte vyslovovat slovo ‘kočka’,“ vysvětloval Bagr, „něco se mu převrátí v hlavě, lehne si a řehtá se jako idiot.“
„Jak dlouho mu to vydrží?“, zajímalo Martina, pozorujícího chechtajícího a zmítajícího se kolegu, jemuž počala z úst vytékat krvavá pěna.
„Asi čtvrt hodiny,“ zhodnotil nešťastníkův stav Bagr, „sedneme si a zatím posvačíme.“
„Blbá, blbá kočka..Ha-ha .... Spadla přímo na čumák“, sípal vysílený Speo
„Až ho to přejde“, pokračoval Martin, ukusuje rozvážně z tlustě namazaného krajíce, „nebude si připadat jako magor?“
„On vůbec nebude vědět, že se něčemu smál“, poučoval Bagr, „bude mít totální okno. Kikina jednou přinesla časopis Naše kočka a Pavel, když ho uviděl, byl v tomhle transu skoro dva dny. Když se vzpamatoval, vůbec nic si nepamatoval.“
Martin dojedl, setřel si hřbetem ruky drobky z vousů, postavil se na zadní nohy a zadíval se tázavě na ležícího Spea. Ten už vypadal celkem normálně, pouze několikrát nezřetelně zamumlal: „To byla ale veselá kočička.“ Náhle vyskočil a udiveně se zeptal, proč se nejde dál.
„Však už jdeme, Pavle,“ pravil laskavě Bagr a výprava se zvolna dala do pohybu k cíli své cesty.

Martin se odvážně naklání nad děsivou Surikatovou propastí a upřeně a zvídavě hledí nahoru do Surikatova bezedného komína.


"Útes se zvětšoval a nezřetelné tvary vchodů do podzemí se zvolna blížily. Stačilo necelých dvě stě metrů ostré chůze vysokou trávou a skupinka objevitelů stanula u prvního z nich.
Bagr do něho opatrně nahlédl. Ovanul ho chlad a pach tlejícího listí. Portál byl nízký a vlhká chodba za ním mířila kamsi do neznámých temnot.
„Brrr, zdá se mi to nebezpečné,“ otřásl se Speo, hledící nesměle Bagrovi přes rameno. „Kdyby nám ujely nohy a my spadli dolu, může se stát, že už nevylezeme.“
„A to tam dole třeba může být vzteklá liška nebo pes......,“ začal Martin, ale nedopověděl. Speo padl na všechny čtyři, začal divoce chraplavě štěkat a pobíhat po okoli.
„Co se děje?,“ zděsil se Martin.
„Před Pavlem nesmíš vyslovit slovo ‘pes‘,“ řekl rozpačitě Bagr. “Udělá se mu nějaký zkrat v mozku a je schopný štěkat a pobíhat i celé hodiny. Nejhorší na tom je, že přitom vůbec neví, co dělá. Jednou se nám takhle zaběhl z Chrustenic do Brna.“
„ Tož zase posvačíme,“ navrhl Martin a zakousl se do vyzrálé klobásy, zatímco hafající Speo upaloval k řece, vyděsiv přitom jakousi nešťastnici s kočárkem téměř k infarktu.
Bagr právě dopíjel třetí pivo, když se Speo s vyplazeným jazykem konečně vrátil. „Proč tady žerete, místo abyste šli dovnitř,“ tázal se bezelstně.

 

Pohled zespoda z propasti  do Surikatova dómu, odkud vesele mává  Martin se svojí přítelkyní. Venku, asi čtyři sta metrů od útesu, divoce krouží Speo a sveřepě kráká.


I nastalo převlékání do overalů, nasazování přileb a zkoušení svítilen. Martin zažehl svoji zánovní karbidku a k nedalekému stromu zručně přivázal lano. Když dotahoval uzel, na ruce se mu rozstříkla bílá kašovitá hmota.
„Debilní pták,“ ulevil si Martin, hledě posupně za nestoudným, vzdalujícím se opeřencem, když v tom Speo zakvílel, rozpažil ruce, několikrát s nimi zamával, rozběhl se přes louku a příšerně krákaje, rychle se vzdaloval z dohledu.
„Před Pavlem se nesmí vyslovit ani slovo 'pták'?,“ divil se Martin.
„No, nesmí,“ soukal ze sebe Bagr. „Štěstí, že jsme na rovině a ne na skále. Jednou se takhle rozběhl z Čertovy skály u Týřovic a jediné štěstí bylo, že nedopadl na silnici, ale do řeky."
"Aha," řekl Martin, "výprava se nám nepříjemně protahuje. Za jak dlouho můžeme čekat, že Speo přiletí?"
"Těžko říci," mínil Bagr, "letěl dost rychle. Pokud zahlédne Kladno, zamíří k domovu a už se nevrátí."
"Vy jste divný spolek," usoudil Martin, vytáhl z kapsy řízek a zamyšleně se do něj zahryzl.  
Bagr rozpačitě sklonil hlavu a chvíli marně hledal v paměti slova, jimiž by  chování svého kolegy omluvil. Pak rezignoval a navlékl si overal. Martin zatim dojedl a zalezl do otvoru
Za vchodem následovala nevelká komora, z které spadala šikmo dolu  poměrně široká chodba.
"To polezeme až na dno?", zeptal se opatrně Bagr. "Samozřejmě," odpověděl Martin. "Bude to krásný, dlouhý a náročný sestup. Myslíš, že Speo nepřiletí, aby se zúčastnil?.
"Asi ne", zachmuřil se Bagr, "bude ho to určitě mrzet, ale obávám se, že už krouží někde nad Berounem."
Martin neodpověděl a k hodinám na samém kraji klesající chodby uvázal další značně nedůvěryhodné lano,  jehož konec Bagr pro jistotu upevnil k několika ohnilým kořenům, vyrůstajícím z oschlé borovice před vchodem. Své dílo zhodnotil dlouhým spokojeným pohledem.
"Na tadytom špagátu spustíme svačinu.", poučil Bagra Martin "Chodba vede v padesátistupňovém úklonu asi pět metrů hluboko. Tam jsou napadané velké kluzké kamenné pláty, které se zřítily ze stropu během poslední doby ledové. Ty překonáme a od nich dolu už padá slavná Surikatova propast."
"Surikata tu někdy byl?", otázal se nevěřícně Bagr, "myslel jsem, že tyhle útvary se pojmenovávají po objevitelích a ne ubohých břídilech."
"Ne, Surikata tu opravdu nebyl," opáčil Martin, "ale má známé na vlivných místech a já se obávám, že se po něm bude brzy jmenovat celý Český Kras. Můžeš si ale být jist, že dole najdeš vrcholovou knížku PMS. Samozřejmě, že jí tam nedonesl ani nehodil on sám. Přemlouvá k tomu lesní zvířata a ta pak pod lákavou vidinou slíbených pamlsků roznáší ten jeho sajrajt v tlamičkách všude, kam se dá."
 Oba odvážlivci se spustili na kraj kamenných ploten a pohlédli do temné hlubiny pod sebou.
"Chudák Speo tam mohl na svých mocných perutích sletět," podotkl smutně Bagr a odevzdaně se přivázal na lano. Hlavou mu probleskly vzpomínky na maminku. "Bože, ta by na mne byla pyšná", pomyslel si.  Sestup do útrob vápencové skály započal."
Kdesi u Kladna se rozlehlo hlasité zakrákání.