Se ZJRN na hyenity

Bílá chodba. Prostě kalcit.

 "Co kdybychom si v neděli vyjeli na hyenity", nadhodil skromně slavný Vidra ze slavného sdružení Radioaktivních netopýrů.
"Na hyenity?", podivil se udatně neméně slavný Kaši ze stejného spolku.
"Co je, proboha, hyenit?", zeptal se ještě slavnější Surikata z Popovického montanistického superklubu a ZJRN současně.
"Hyenit," vysvětlil ViDra, "je vzácný kámen. To přece ví každý idot."
"Nemyslíš náhodou syenit?", přemítal Kaši, "tak se ale nazývá vcelku bezcenná hornina." 
"Ne", stál umíněně na svém ViDra, "když říkám hyenit, tak myslím hyenit a ne nějaký pitomý syenit. O hyenitu mi vyprávěl Xantokon a ten tomu rozumí. Ukazoval mi dokonce jakýsi papír z nádraží, kde je napsáno, že je pašák a pozná každý kámen." 
"Kdo je pašák," žádal si upřesnění Surikata, "hyenit nebo Xantokon? Papír z nádraží bych ostatně nebral příliš vážně."
"Xantokon", utrhl se Vidra, "hyenit je přece kámen."
"Xantokon je také kámen," podotkl Kaši, "ale na rozdíl od hyenitu, o kterém nikdy nikdo neslyšel." 
ViDra rezignovaně usedl do prachu u cesty a tvářil se uraženě."
Surikata pocítil potřebu slavného ViDru uchlácholit. "Samozřejmě, že je hyenit kámen," pronášel důrazně, mrkaje přitom na Kašiho jako zánovní mrkací panna, "drůzy jeho blyštivých krystalů jsou snem každého šutrologa." 
" Zrovna včera ", přidal se Kaši, " mi můj starší bratr vyprávěl, jak coby mladý hoch viděl maličký hyenit v jedné vzácné sbírce a týden pak nemohl touhou po něm usnout."
"Teď si vzpomínám," navázal Surikata, "že má sestra tvrdila totéž. Byla z hyenitu natolik vzrušená, že málem přišla o rozum."
ViDra se zatvářil trochu nedůvěřivě, ale jeho druhové na něj zírali se natolik upřímně, že se nemohl více zlobit. Tvář mu roztála v přívětivém úsměvu a byl to zase ten starý dobrý Vidra, ochotný stále naslouchat a vysvětlovat.
"A kde je vlastně ten tvůj hyenit," zajímalo Kašiho. 
"Hyenit je ve starém dole", pravil ViDra. "Víc vám neřeknu, jelikož jde o tajnou lokalitu a stačí, když se vše dozvíte teprve přímo na místě. Vezmu s sebou velikou palici i majzlík a když mi pomůžete všechny hyenity vydobýt z kamenné skály, tak vám nějaký ten horší třeba dám."
"Hurá," volali Kaši se Surikatou, "budeme mít hyenit, hurá." 

Bílá chodba. Prostě kalcit.

Místo, kde jsme nalezli prvý hyenit. Vidíte tu tlustou  kládu, částečně ležící  ve vodě? Tak pod ní to nebylo



Vchod do tajného hyenitového dolu se nalézal ve strmé kluzké stráni a byl tak dokonale zamaskován, že sám velký Surikata kol něho několikrát prošel zcela bez povšimnutí, podoben tupému hovadu.
Po odkrytí tajného maskovacího poklopu, slanění metrového tajného komína a překonání vysoké tajné zdi, ocitli se tři průzkumníci v dlouhé tajné chodbě,  po pás zaplněné ledovou, průzračnou vodou. 
"Nevykašlem se na nejapné hyenity?", zmalomyslněl Surikata při pohledu na zčeřenou  hladinu, porovnávaje ji se zjevně  nedostatečnou výškou svých holínek.
"Teď?", zavyl ViDra, jako kdyby ho kleštili, "ty ses zbláznil. Vodu projdeme, pak jsou chodby suché a hyenitová žíla je slabý kilometr támhletím směrem. Já se bez hyenitu domů nevrátím." 
"Když půjdeš po špičkách a budeš stoupat na kameny, možná přežiješ", snažil se zmírnit vidinu Surikatovy obavy Kaši.
"Možná," souhlasil ponuře král montanistů a pouť tajným dolem započala.

Bílá chodba. Prostě kalcit.


 Důl byl nezvykle rozlehlý. Z hlavní štoly  se rozbíhaly mnohé rozrážky, zdobila je popadaná výdřeva, zrezivělé koleje a občas mělké louže.
"Mám hyenit", vykřikl Vidra a přiběhl s velkou drůzou fialových krystalů, "ležel jen tak na zemi pod trochou bláta." 

"To je ametyst," pravil odmítavým hlasem Surikata, pohlédnuv na nerost v přítelových rukou. 
" Blbý ametyst?", dal nepokrytě své zklamání najevo ViDra, "opravdu to nemůže být hyenit?"
"Ametyst poznám", ohradiil se dotčeně Surikata.
"Zkurvený ametyst," mrštil Vidra nerostem do staré zatopené šachty a odběhl do temné rozrážky.
Po chvíli byl z dálky opět slyšet radostný hýkot a skřeky:"Hyenit, hyenit, mám ho, držím ho."
Leč běda. Ani teď se nejednalo o hyenit, ale o velké krystaly kasiteritu. Po chvilce trpkého zklamání letěly za ametystem.
Následovaly proustit s pyrargyritem, columbit s wolframitem a krevel s ilmenitem. Šachta se počala pomalu plnit kamením. Jako bludné ovce, potloukali se slavní průzkumníci opuštěným dolem a kleli. Ve stěnách štol se blyštěly zbytky těžených žil, ale nikde nebyl žádný hyenit. Že by opravdu neexistoval?
Ve chvíli nejhlubší beznaděje, kdy hrdinové počali pochybovat o samé podstatě svého jsoucna,  slitovali se důlní skřítkové a pod starou ohnilou stojkou objevilo se cosi, co z dálky vypadalo jako zetlelé lejno. Jako honící psi, větřící stopu, vrhli se odvážlivci, chvějící se vzrušením, k tajemnému objektu. Že by to byl konečně hyenit?"  
Ano, byl to hyenit. Nikomu se totiž nepodařilo nerost určit jako cokoliv jiného.  Vidra jej uchopil do dlaní a opatrně pozdvihl do výše, jako činí kněz s monstrancí. Jeho duše byla spokojena, zrakové pláli a myšlenky kroužily ve spirále slastné nirvány.
Nu a nyní ještě pár fotografií: 
.

Zaplavená část.Voda postupně klesá, dál je důl většinou suchý.

Ve vydřeveném překopu udatný Kaši pátrá po hyenitu.


I stojky ulehly k odpočinku věčnému. Amen.

Koleje odnikud nikam. Ti, kdo důl brakovali, odnesli oblouky..


Vysypaný polozával možná skrývá několik tašek hyenitů..

Část dolu bez jakýchkoliv viditelných žil.


Další hyenit. Kaši ho pro jistotu zkoumá zpočátku lopatkou. Zcela pitomá část dolu. Samé  stříbrné a molybdenové rudy.


Speo, president Speleologu Kladno

Speo, Speleologická společnost - speleologický klub Kladno:
"Ty hyenity mne štvou. Strašně jsem si přál mít nějaký doma, ale ti tři lakomci je určitě raději vysypou na skládku, než by mi nějaký dali. Prý těch hyenitů vlekli plné nákupní tašky. A to ještě Surikata vymyslel, že budou některé  hyenity, které nejsou krystalické, brousit na brusce a  tak z nich krystaly uměle vytvoří. A ani ten falešný krystal mi prý nedají. Svině jedny."