Veselý pan Bagr

aneb zpověď aspiranta členství Speleologu Kladno


Když jsem se přihlásil hlásil do kladenského Speleoklubu, řekl mi jeho vůdce, který se v telefonu představil jako Speo, že své nové kolegy nejlépe poznám na nějaké dobrodružné výpravě.Upřesnil, že lidé se nejlépe projeví, když se nacházejí v nějaké těžko řešitelné situaci a že právě takové situace se zcela nečekaně na většině výprav Speleoklubu objeví.
Není divu, že jsem už týden před akcí vzrušením nemohl spát, a když jsem náhodou usnul, hned mne zase probudil neustále se opakující sen o tom, kterak v očekávané vypjaté situaci své nové přátele zklamu a oni mne ze svého středu s hanbou vyloučí.
Konečně nadešel den setkání. Sraz jsme měli v malé vísce pod táhlým, zarostlým kopcem. Já dojel vlakem, Kladeňáci přijeli vlastním autobusem a když si mne povšimli, hned se ke mně zvědavě vrhli.
"Vítej mezi nás. Budu jako tvůj táta", představil se Speo, vášnivě mne objal a políbil na tvář.
"Mně říkají Pů", přikolíbal se jeho kolega a uštědřil mi přátelskou herdu do zad, po které jsem upadl do sněhu a chvíli zvracel. Všichni se smáli a tleskali a já cítil, že jsem se ocitnul mezi opravdovými chlapy, s nimiž se v podzemí budu cítit jako doma. 
Povstal jsem a s přátelským úsměvem jsem očekával další představování svých nových kamarádů. 
"To jsou naše Kikiny", prohlásil pyšně Speo a ukázal prstem na tři nevzhledné, neuvěřitelně špinavé ženštiny ustrašených tváří. Vypadaly podivně a já dostal strach, aby se na mne v nestřežené chvilce nevrhly.
"Sám slavný Surikata CM s námi nepojede?", zeptal jsem se v naději, že potkám nejslavnějšího montanistu všech dob.
Speo se bolestně zachmuřil: "O tom debilovi před námi nemluv. Pamatuj si, že Popovický montanistický superklub se stal mrtvou věcí a Surikata je největší sráč v podzemí."
Kýval jsem snaživě hlavou a Speo mne přesto dvakrát udeřil pěstí do tváře, abych si jeho slova snáze vštípil do paměti. Pak se zastyděl a mírnějším hlasem dodal: "Surikatu s námi nepotkáš, ale zato je naším členem veselý pan Bagr a určitě si tvé srdce získá svými věčnými legračními kousky." Po tomto proslovu se Speo nahlas rozplakal a já usoudil, že ho trápí špatné svědomí za to, jak mne surově uhodil.

Partie pod komínem.

Pod komínem vede chodba v pískovcovém masivu oběma směry, v tomto končí po 30-ti metrech beznadějným závalem, v jeho místech je na povrchu pětimetrový propadový kráter.



Veselý pan Bagr byl asi čtyřicetiletý muž s mohutným knírem oblečený, v jednoduchých ženských šatech. Byl opravdu hodně veselý, protože si neustále zdvíhal sukni a prohlašoval, že pod ní nic nemá. Všichni ostatní se tomu smáli a tvrdili, že je veselý pan Bagr velice vtipný člověk.
"Cíl naší cesty je nedaleko," pobídl nás Speo, "seberte si své věci a vydejme se kupředu po tenké stezce odvahy." 
A tak jsme počali kráčet hustým lesem k lokalitě. Zbytky sněhu tvořily na zemi špinavě bílé ostrůvky, do vysoké borovice kloval datel a po nebi křížem krážem létaly divoké husy.
Veselý pan Bagr cestou napodoboval různá zvířata, válel se po zemi nebo se naopak nehýbal a dělal mrtvého. "To je s ním legrace, viď?", otočil se na mne smíchy se dusíci Speo, "když se staneš naším členem, nudit se nebudeš."
Musím přiznat, že jsem se nenudil už nyní.
"Haf, haf, "zařval na mne z besprostřední blízkosti veselý pan Bagr, "hádej kdo jsem, fešný mládenečku!"
Odpověděl jsem, že určitě pes a veselý pan Bagr uspokojen odešel mňoukat na jednu z Kikin.
Za zatáčkou lesní cesty se objevil nevelký pískovcový útes a Speo mne poučil, že právě pod ním se maskován křoviskem ukrývá vchod do jámy, kterou máme v úmyslu navštívit. Mé smysly se zjitřily a duše počala plesat. 
"Pojď sem, ty jsi můj kluk", zvolal znenadání veselý pan Bagr, vášnivě mne objal a několikrát mi oslintaným jazykem olízl ucho. Ostatní se tím velice bavili, ale mně byla věčná pozornost veselého pana Bagra dosti nepříjemná a popravdě řečeno, jeho konání se mi příliš veselým nezdálo...
Když jsme konečně došli k útesu, uviděl jsem nízké skalní okno, z kterého pokračovala asi metr dlouhá hlínou zanesená chodbička  a ta končila v oválné, prostorné komoře. Z ní padal dolu přibližně čtvercový komín vystrojený ocelovým  žebříkem. V komoře se bylo možno postavit, komín byl oddělen nízkým orezlým zábradlím a ze skály trčely mohutné šrouby a železa po nějaké odmontované konstrukci. Namačkali jsme se všichni k žebříku, počali se převlékat a veselý pan Barg se jal připravovat lano. Speo vytáhl z kapsy jakési papíry a počal recitovat: "Tímhle komínem bychom měli slézt asi pětadvacet metrů na štolové patro. Nevíme, v jakém je stavu, ale podle vyprávění těch, co zde byli před námi, očekáváme asi půl kilometru zachovalých chodeb, v kterých by měly být koleje, nějaká zrezavělá technologická zařízení a několik huntíků. Budu fotit, tak polezu dolu první, abyste mi to tam nezadýchali." 
Veselý pan Bagr zatím uvázal lano za jakousi traverzu tak nešťastně, že se uzel po chvíli sám povolil, rozvázal a provaz vlastní vahou spadl dolu do jámy. Všichni to považovali za velice podařený kousek, plácali veselého pana Bagra po zádech a tvrdili, že "to se tedy opravdu povedlo." Speo pak vytáhl ze svého batohu další lano a když se veselý pan Bagr hlásil, že je opět přiváže, žertovně jeho pomoc odmítl a za pomoci asi dvaceti uzlů je ukotvil sám. Veselý pan Bagr mu zato jakoby nechtěně srazil otevřený batoh dolu za prvním lanem.

Vstup pod útes. Komín dolu.

Vchodová chodbička od útesu ke komínu.

Pomočený komín. Žebřík je vlevo mimo záběr.


Divil jsem se, proč Kladeňáci vážou provaz, když dolu vede železný žebřík. Speo mne poučil, že správný montanista žebříkem pohrdá a cesta po laně je rychlejší a bezpečnější. Na to se zeptal, kdo dá přes toto vysvětlení přednost žebříku a když všichni zdvihli ruce, prohlásil, že nebude trhat partu, pustil se lana a začal slézat po špryclích do neznáma. My, ostatní, jsme jej po chvíli s odstupem následovali, až na veselého pana Bagra, který zakrákal jako havran a pravil, že poleze poslední.
Když jsem byl asi v polovině komínu, překvapila mne teplá sprška nazlátlých kapek, která padala shora a třpytila se ve světle čelovek jako marmarošské démanty. 
To veselý pan Bagr močil dolu na všechny, kdož lezli pod ním a smál se tomu jako šílený. Pak po nás ještě hodil několik velkých kamenů, které naštěstí nikoho netrefily a smíchy nad tímto povedeným kouskem málem sám sletěl za námi. 
Sestoupal jsem na štolové patro a zůstal tam nerozhodně stát. Byl jsem mokrý, navíc jsem ostudně páchl a chování Kladeňáků se mi nezdálo už tak ideální jako na začátku. 
Vedle mne slezl veselý pan Bagr, zařehtal jako kůň, několikrát na mne plivl, zasmál se tomu a pak zmizel v nízké chodbičce, odkud tlumeně zaznívaly hlasy jeho věrných druhů.
Vrátil jsem se k žebříku, pohlédl nahoru vstříc dennímu světlu a počal zvolna stoupat. S každým krokem vzhůru ve mně sílilo přesvědčení, že kladenský Speleoklub není tím pravým místem, kde bych chtěl prožívat své montanistické začátky. Vzpomněl jsem si na veselého pana Bagra a otřásl se, jako by mne znovu zasáhla tříšť jemných zlatavých kapek. Vylezl jsem do prostory nad žebříkem a prošel krátkou chodbičkou ven pod útes, odtud jsem se dal po stopách ve sněhu zpět dolu k silnici. Když jsem viděl pokojně čekající kladenský autobus, chvilku jsem zvažoval velmi veselý nápad, vypustit mu nejprve všechna kola a pak jej podpálit. Nakonec jsem mávl rukou a vydal se k nádraží.


Druhý směr pod komínem.

V opačném směru chodba pokračuje asi 300 metrů, občas nafárává větší prostory, jako je tato. Kikiny, smějící veselému Bagrovi celý objekt příšerně zafuněly, od toho mlha v pozadí. 



Speo

Speo , Speleolog Kladno
"Náš nový člen se po slibném úvodu projevil jako naprostý kretén. Nejenže bez ohlášení utekl z výpravy a my jej pak zbytek dne hledali, navíc jsme se mu zdáli být zcela nezáživnou partou sucharů. A že ho Bagr trochu pochcal? To je toho. Myslel to jako srandu. Ne, opravdu, tenhle zjev by v naší perfektní partě neobstál." 

 

Foto a vysvětlující texty pod obrázky Speo.