Knížkovice
„Důl? Tady v Knížkovicích?“, mhouřil modravé oči proti zapadajícímu slunci bělovlasý starousedlík. "Tady nikdy nic nebylo a není, jen štola nahoře nad vsí.“
"Štola nad vsí?", zbystřil Speo, "dá se do ní vlézt?"
"To nevím", usmál se nechápavě stařík, "proč by tam někdo lezl? Pamatuji si ale, že někdy okolo pětapadesátého roku ji vyměřoval nějaký geolog - jmenoval se Rohlich. Děti se mu smály a říkali mu Rohlík. Já ho tady tehdy prováděl."
"A byl jste s ním v té štole?", zajímala se Lenka.
"Kdepak, já se pod zemí bojím, pomáhal jsem mu akorát odházet bordel od vchodu, aby mohl jít dovnitř. Byl tu tehdy dva dny, celou tu štolu mapoval a odebíral tam nějaké vzorky. Mapu několikrát překresloval a jednu kopii mi dal na památku, abych prý viděl, co vlastně mám pod polem. Ono to pole nad štolou byla totiž naše záhumenka".
Stařík se zasnil a opřen o vrátka vzpomínal na staré zašlé časy.
"Vy máte mapu té štoly?", zakoktal nevěřícně Speo, "a ukázal byste nám ji?"
"Ale to já bych vám ji klidně i dal", pravil dobrácky pamětník, "ale musím ji najít. Počkejte chvíli, kouknu se do kredence."
Stařík drobnými krůčky odcupital do nevelkého domku a Speo s Lenkou osiřeli.
"To bude ta štola, co ji marně hledal Surikata", šeptal Speo, "nevím, jestli bychom mu o ní neměli říct."
"Kašlem na něj", zamítla kolegovu myšlenku Lenka, "řekl o mně že jsem broukožroutka, tak ať nadále setrvá v blažené nevědomosti.
"Amen", dodal Speo, "a proč ti to najednou vadí, copak ty snad brouky nežereš?"
Plodnou diskuzi přerušil vracející se stařík, třímající ruličku zažloutlého papíru. "Tak tady to máte", hlaholil, "a kdybyste hledali tu moji starou záhumenku, tak přelezete tenhle kopec a půjdete po louce až k trnkovému křoví. Za ním je malá rokle a tam býval ten vchod."

Knížkovická štola - jediná svého druhu s kolejemi
Po několika minutách se již Speo Lenkou drápali do strmého svahu nad opuštěnou slepičárnou, na jehož vrcholu se zelenal skromný borovicový hájek.
"Podívej ty pinky", sípěl Speo, nemoha popadnout dech.
"Co je to pinky", zajímalo Lenku, "nějaké růžové kytky?"
"Kdepak, pinky jsou povrchové stopy po dolování", vysvětloval její kolega, kterého únava přinutila usednout pod stromem na hromádku bláta, nápadně se podobajícímu starému, opuštěnému lejnu. "Jsou to propady, rešny, odvaly...."
Lenka sebrala ze země hnusného červeného slimáka, palcem a ukazovákem si jej nacpala do úst, s rozkošnickým výrazem několikrát žvýkla a pak spokojeně polkla.
Speo ji chvíli sledoval vytřeštěnýma očima, pak se odvrátil a počal zvracet.
"Bože, to je ale prase", mumlal pro sebe.
"Slimák není nikterak špatný", hájila svůj čin Lenka, "má hodně masa, žádné kosti. Akorát musíš vyplivnout vnitřnosti a dávat pozor, abys neprokousl žlučník."
Nato kladenská montanistka plivla, vzduchem prolétl jakýsi krvavý pajšl a zapadl opodál do trávy. "Lenko", prosil mezi zvracením Speo, "řekni, prosím tě, že ten slimák byl z želatiny. Že je to blbý vtip s nastraženým cukrovím."
"Cukroví nežeru", odsekla Lenka krátce a úsečně. "A vstávej, zdechlino, jdeme."
Rokle za trnkovým keřem byla plná hnusných šípkových výhonků, jejichž trny znesnadňovaly nejvyšší možnou mírou pohyb tam, kde bylo lze tušiti dávno zapadlý portál. Vlevo se z křovinatého svahu rozsýpala nevelká zarostlá halda, severovýchodní konec rokliny tvořil hluboký zářez.
"A hele", zvolal Speo na Lenku, prodírající se extrémně (od ptáků) pokáleným křoviskem, "je tady díra. Nebudeme muset kopat a ten hňup Surikata CM se nad naším objevem pomine závistí."
Lenka dorazila před portál a oba průzkumníci chvíli zírali do mapy, jako by jí rozuměli.
"Štola má mít devadesát metrů a jeden kříž s desetimetrovými rozrážkami", usoudil po chvíli Speo, odložil mapu, chopil se baterky, zaklekl u otvoru a jal se svítiti dovnitř. Lenka potlačila touhu nakopnout ho do zadku.
"Je tam voda", hlásil Speo, "ale v gumovkách vystačíme". Vstal a počal se převlékat.
Netrvalo ani čtvrt hodiny a oba kladenští montanisté se šplouchavě prodírali zapomenutou štolou.
Chodbice směřovala přímo pod kopec, voda pomalu klesala a po třiceti metrech se z ní vynořily koleje.

Partie za vchodem, voda téměř po kolena

Pár metrů před křížením


"To je snad první železorudný důl, z kterého po jeho opuštění Pražská železářská společnost nevybrakovala šíny", podotkla Lenka.
Ve světle lamp se objevila křižovatka, obě krátké rozrážky sledovaly pelosideritové ložisko. Hlavní tah štoly se ztrácel ve tmě, kam čelovky nedosvítily.
"Myslím, že tu dobrých čtyřicet let nikdo nebyl", pronesl k Lence Speo, který z radosti nad novým objevem zapomněl na extempore se zhltaným slimákem. "Všichni budou čumět, jací jsme pašáci. Surikata, Němcovi, Lahoda...Jsou proti nám takhle maličcí."
Světelné kužele ozářily čelbu, na které se leskl nevelký obdélník.
"Co to tam sakra je?", mumlal Speo a mžoural před sebe jako slepá kobra, "vypadá to jako sešitek v igelitu."
"To tam asi zanechal ten Rohlík", soudila Lenka, "visí to na hřebíku zaraženém do skály. Nejspíš další mapy a popisy okolních důlních děl."
Speo sundal balíček s hřebíku, z igelitu vyňal sešitek, otevřel jej a zesinal.
To, co držel v ruce, nebyly další mapy. Ani popisky ostatních kutišť v okolí Knížkovic. Byla to jedna z mnoha vrcholových knížek PMS. Taková, jakou všude na lokalitách zanechávají ti největší montanisté  pro amatéry, kteří přijdou po nich. Ti pak, místo aby zhovadile čmárali po stěnách, připojí pyšně svůj autogram do knížky pod logo slavného Superlubu.
"Zase nejsme první", zakvílel Speo. Bezmyšlenkovitě se potácel chodbou zpět, nenávistně trhal nevinnou vrcholovou knížku PMS na malé kousíčky  a v rozrušení několikrát upadl do okrového bláta. Před vchodem v hlubokém šoku vyhrábl z pod listí několik slimáků, roztržitě je  rozžvýkal a pozřel, aniž by vyplivl střeva a žlučníky. Jeho tvář zšedla a zkameněla.
I Lenka opustila štolu a usedla zdrceně před portál vedle svého vůdce. 

"Nezaházíme to?", položila opatrně obvyklou otázku.
Ale Speo nevnímal. "Zkurvený Superklub", opakoval si potichu, "hnusní Surikaťáci. Všude jsou první, všechno vyžerou."
Jeho ruka opět mimoděk zalovila pod listím...

Koleje - vzácný objev v železorudné štole

I zde jsou koleje, leč pod hlínou. 


Speo

Speo , Speleolog Kladno
"Představte si, že ten hnusný Surikata měl od starého knížkovického pamětníka úplně stejnou mapu jako jme dostali my, k tomu ještě nějaké papíry s popisem ložiska, náčrtek profilu a navíc nákres okolních rýh a staré, dnes dávno zasypané kutací šachtice. Pak máme být někde první. Slimáci opravdu nejsou špatní, teď s Lenkou žereme žáby - takové ty strupaté ropuchy. Mňam.." 


Mapa Knížkovické štoly.