Sbíhání šachty v barytovém dole 
v Orlických horách


Surikata, král montanistů Surikata, leader Popovického montanistického superklubu 
"V neděli jedu, xichte, do toho barytového dolu v Orlických horách. Přidáš se?", zeptal se Pavel Přibyl, zvaný Speo, ze Speleologu Kladno, nepřítomně si pohrávající s novým jumarem.
"Já ano", řekl jsem, "ty ale můžeš klidně zůstat doma. Batoh si ponesu sám."
"Nechci ti nést batoh", namítl Pavel, "chci slézt dolu, do těch strašlivých puklin, příšerných dobývek 
a bezedných komínů.Chci slyšet svištění větru v uších při slaňování do nejbrutálnějších hloubek. Pojedou se mnou Vojta, Lenka, Vašek a Pů."
Zamyslil jsem se. Přemýšlím často, protože při tom vypadám velice moudře. "Tak to je vás tak akorát do jednoho auta", pronesl jsem svůj brilantní úsudek, "nevím, proč bych se tam měl mačkat ještě já."
Pavel se zasmušil. " Koupili jsme si tohle nové šplhadlo", vysvětloval, "a potřebovali bychom, abys nám ukázal, jak se používá."
"Vás pět si dohromady koupilo jedno šplhadlo?", nechápal jsem situaci.
"Bylo drahé", vysvětlil Pavel.
"Nechci ti radit, ale myslím si, že bys potřeboval ještě jedno, do kterého budeš odsedávat."
"Jak odsedávat?"
"Potřebuješ dvě šplhadla. Pomocí jednoho stoupáš a do druhého, spojeného se sedákem odsedáváš, abys to stoupací odlehčil a mohl jej posunovat nahoru."
"To jsou kecy", odmítl moje vysvětlení Pavel, "já odsedávat nebudu." Chvíli uvažoval (přitom si do šplhadla skřípl prst) a pak nadhodil: "Viděl jsem v televizi nový styl slaňování. Říká se mu sbíhání. Oproti klasickému slanění, kdy vlastně po stěně couváš, v tomto případě utíkáš dolu tváří vpřed a lano tě pouze brzdí, abys nepřepadl na hubu. Chci to zkusit. Seběhnu několik šachet."
Rozhodl jsem se, že pojedu. Napadlo mne, že tahle výprava bude určitě velmi zajímavá. Sbíhající Speo, pět Kladeňáků s jedním jumarem, to se opravdu nevidí každý den.

Vstupní pasáž

Dopravní štola. Prkenné objekty trčící ze stěny opravdu nejsou rakve s mrtvými horníky, jak se mylně domníval Pů, ale sýpy, jimiž se z dobývek nad štolou plnily vozíky rubaninou..
 
A tak jsme se před dolem sešli v sestavě já, Kaši, Pavel Přibyl, Vojta, Pů, Vašek a Lenka zvaná Prase. Nastalo vázání lan a sestup ukloněnou dobývkou přes převis smrti na štolové patro. Myslel jsem původně, že zůstanu venku na slunci a budu hlídat lana, ale nakonec mne skandování: "Surikata do dolu, Surikata do dolu" přimělo ke slanění na první etáž. Přelezli jsme několik závalů a ocitli se v chodbě, z jejíchž stěn trčelo v pravidelných intervalech podivné prkenné bednění. 
"Jsme v hřbitovní štole", zašeptal nábožně Pů, "okolo nás jsou uskladněny rakve mrtvých horníků."
"Blbost", považoval jsem za svou povinnost poučit mlaďocha, "to nejsou rakve, ale sýpy. Koryta na rubaninu, která jimi padala do vozíků."
Pů se tvářil, jako, že mi uvěřil, leč to, jak často se mimoděk křižoval, jej usvědčovalo ze lži.
Koleje na počvě, po níž jsme kráčeli, mizely pod hromadami kamenů, občas se pod nimi objevil sypný komín do nižšího patra. Jeden takový Kladeňáci slanili. Když jsme se k nim s Kašim dostali, všichni se právě skláněli nad zvláště hnusnou šachtou a za stojky vázali tlusté, nedůvěryhodné červené lano.
"Co hodláte dělat?", zeptal jsem se, jsa opravdu nemístně zvědav.
"Vojta tu šachtu seběhne", řekl Speo.
"Seběhne šachtu?", nevěřil jsem svým uším. " Sbíhají se přehrady, hladké budovy, ale ne šachty, v kterých mohou do cesty trčet trámy. Vždyť ani nevidí na cestu."
Kladeňáci nedbali. Vojta si nasadil obráceně úvaz a nachystal se ke startu. Pů se pokřižoval a Speo odpočítal:" Jedna, dva, tři, čtyři, pět - dělej!"
Vojta se vrhl do šachty, zakopl, ale pád vyrovnal a zmizel ve tmě. 
"Jak je to lano dlouhé?", zajímal jsem se, neboť jsem člověk zvídavý a rád se nechám poučit.
"Šedesát metrů", pravil Vašek, "a jak je pěkně napnuté. Drnčí jako struna."
Speo lano uchopil, zatáhl za něj a usoudil, že napjaté není. "Hele", vypravil ze sebe ztěžka, "Vojta na něm nevisí."
"Co když je ta šachta hlubší, než šedesát metrů?", vyzvídal jsem.
"Tak se Vojta zastaví o uzel", odsekl Pů.
"A je na tom laně uzel?", nedával jsem pokoj kladenskému svědomí.
"Asi ne", odtušil Speo.
Zavládla pochmurná nálada. "Vojto", řvali jsme dolu. Žádná odpověď.
"Lezu za ním", vykřikla Lenka a než jsme jí stačili zabránit, připla se na lano a ladně sjížděla do šachty. "Udělej si na konci uzel", zařval za ní Speo.
Chvilku jsme nebohou kolegyni slyšeli pokřikovat a volat přítele, pak se v její hlas vkradla beznaděj a zmlkla i ona. 
"Tvoji členové mají vysokou úmrtnost", upozornil jsem Pavla. Ten mlčky vázal další lano. "Seběhneš za nimi nebo se dolu normálně slaníš?", zajímalo Kašiho. Pavel neodpověděl. Beze slova navlékl smyčku do osmy, přeskočil ohlubeň a ztratil se nám z očí.
"Moc vás nezbylo", povzbudil Kaši poslední dva Kladeňáky, kteří se k sobě podvědomě choulili v předtuše ohavného maléru. Nastalo odporné ticho.Uběhlo několik minut.
"Vidím je, žijí", ozval se náhle vzdálený Pavlův hlas z černé hloubky.
Nebudu zde popisovat radost, která se zmocnila obou Kladeňáků. Uvedu jen, že Púovy oči zářily jako dvě hvězdy a na Vaškově líci se rozhostil takový výraz nadpozemské blaženosti, jaký vídáme na tvářích světců ze starodávných obrazů.
A Pavel Přibyl vylezl ze šachty, znaveně se posadil a lapal po dechu. A chvíli po něm se vyšplhala Lenka, na krku měla krvavou strangulační rýhu a řekla:"Fuj, málem jsem se oběsila". A nakonec vylezl Vojta, přilbu měl rozštíplou, pohyby malátné a oči se mu stáčely v sloup. "Na konci lana nebyl uzel", vyrazil ze sebe. "Nebyl tam uzel a dolu chybělo patnáct metrů. Už nikdy nebudu sbíhat - příště slaňuju. 

Těžba Návrat
Udatný Pů. Ač na to nevypadá, je mrštný jako lasice, silný jako Golém a rychejší, než úhoř. Mohutná na povrch otevřená dobývka, vstup do štoly opuštěného barytového dolu. .
Těžba Návrat
Udatný Kaši slaňuje úpadnicí děsu směrem k převisu smrti. Kámen nad jeho hlavou je zapřen pouze několika zápalkami. Šachta (sypný komín), kam seběhl nebohý Vojta. Bohužel, lano nestačilo až na dno a na konci chyběl uzel.

Václav Cílek

Speo, Speleoklub Kladno: To sbíhání opravdu není pro šachty  nejbezpečnější, raději to nikdo nezkoušejte. Vojta měl štěstí, že sletěl hlavou do hromady zdechlin, které pod šachtu napadaly a zmírnily jeho nešťastný pád. Jinak by si srazil vaz. Přístup Superklubu k této příhodě byl typický - všechny jsem musel zachránit já samotinký. Surikata se šel ve chvíli nejvyšší krize ven slunit, aby prý,  až dolu spadnou všichni Kladeňáci a on s Kašim je bude muset zachraňovat,  neměl svaly ztuhlé podzemním chladem. Otřesný přístup.