Dědičná štola

ztracená o opět objevená

udatným PMS

 "Hele",  zaskuhral Speo ze Speleologu Kladno do telefonu, "nešel bys v neděli někam do podzemí? Naši noví členové jsou hrozně akční a mne nic nenapadá."
"Mě také ne", odbyl jsem nebohého přítele, "ledaže by chtěli navštívit štolu děsu u starého krucifixu."
"A není moc dlouhá?", strachoval se Speo, "víš, aby to za den stihli."
"Asi sedm metrů", řekl jsem po pravdě.
Speo usoudil, že kvůli takové senzaci jeho mladí dravci patrně z Prahy nepřijedou. Chvilku jsem tiše uvažoval. "A co ta zasypaná šachta u Kublova? Myslíš, že by si na ni tvoje mladá krev troufla?" 
"Když je zasypaná, tak oni do ní nebudou chtít.", zasmušil se Speo, "ledaže bychom vlezli do oné hnusné staré zaplynované jámy."
"Měl bych něco lepšího", řekl jsem skromně. "Ten důl  míval (mimo jam o nichž mluvíme) také 400  metrů dlouhou odvodňovací štolu na úrovni prvního patra a já od pátku vím, kudy do ní."
"To je kravina", odmítl Speo, "ta štola bude zatopená nebo zanesená okry až po strop."
"Nebude", lákal jsem, " Asi  sto metrů  metrů od jejího ústí je zakrytý komín, kterým se dá slézt nějakých dvacet metrů dolů. Na dně je  téměř suchá chodba, táhne z ní chlad a kam dohlédneš,  táhne se výdřeva."
 "A tys tam slezl?", zajímal se Speo.
"Málem", odvětil jsem dle pravdy. "Neměl jsem lano a tak jsem dolů jen svítil." 

V nedělním rozpačitém poledni se nad komínem u Kublova sešlo hned devět odvážných montanistů. Hleděli do jámy, házeli dolu drobné kaménky a vyvraceli teorii o dědičné štole. 
"Já myslím, že to dole je normální překop do ložiska", ozval se Míra, " vždyť jsou tam zbytky po pražcích a nahoru trčí nějaká roura."
"Je to šíleně zvětralé", soudila Pavlína, zápolíc přes krátké vodítko s rezatým jezevčíkem, který se vší silou snažil skočit dolu, "bude třeba dávat pozor, aby nás to nezmáčklo." Ostatní mlčeli a pozorovali díru zkušenými pohledy.  Přes její nevelké rozměry - metr na metr a půl, byla dřevená s náznaky pater, troskami žebříků a prorezlým torzem trubky pro rozvod tlakového vzduchu. Speo se třásl hrůzou a tiše naříkal. "Taková hloubka", opakoval zdrceně pořád dokola. 
"Nu což", rozhodl jsem, "s pomocí Boží směle dolu."  Sestup nebyl tak hrozný, jak se zdálo. Prvolezec skopal dolu shnilé trámy, obratně se vyhnul několika padajícím kamenům a uhnul do chodby, aby udělal místo dalším abonentům.
Štola na dně komínu se jevila široká, podpíraly ji mohutné stojky a pod stropem vykukovaly dřevěné sýpy. "Tohle není dědička", ozval se HonzaH, "je to normální dopravní chodba, kde se do huntů sypala rubanina z dobývek nad námi." Mike P. přikývl a i já byl nucen uznat, že se o odvodňovací štolu pravděpodobně nejedná. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a vydali se zkoumat oba směry onoho nečekaně prostorného podzemí současně. Naše družina se jala postupovat směrem k zlikvidované šachtě, Vojta s Lenkou, Štěpánem, HonzouH a Mikem P. zamířili na stranu opačnou. Štola vedla povětšině přímo, případné zatáčky byly mírné, na počvě ležely obloukové kolejnice. Jejich rovné části  patrně těžaři vybrakovali po opuštění  díla v padesátých letech minulého století. Ze štoly odbočovaly četné, nepříliš dlouhé průzkumné rozrážky, všechny končily čelbou a některé byly kompletně vystrojeny kolejnicemi. Stabilitu dlouhého úseku zajišťovalo vydřevení stojkami, na několika místech jsme narazili na železné hajcmany. Zatímco jsme fotografovali, vrátila se k nám první skupina. Poreferovala o třech brutálních závalech, vodě po pás a čelbě na konci. Uznale jsme pokývali hlavami a společně  postupovali kupředu. Kvalita vzduchu se zhoršovala, obsah CO2 stoupal a štola se plnila bělavým oparem, znemožňujícím pořizování solidní fotodokumentace. 

"Sakra, mně se blbě dýchá", postěžoval si Speo, zakopl a upadl do mělké louže. Sehnul jsem se k němu,   plamen karbidky se zamihotal a  zhasl. "Plyn", zvolali ostatní zděšeně, "teď nás zadusí. Pokoj našim duším." Přiznal jsem se, že jsem si přišlápl hadici k hořáku, všem se ulevilo a vydali jsme se těžkým krokem kupředu. Po několika minutách jsme narazili na štěrkový svah, vyplňující štolu až ke stropu. "A jsme u šachty", zaznělo jednohlasně štolou. Tam, kam se nedostali potápěči v rámci předlikvidačního loňského průzkumu, došli dnes hrdinové z druhé strany suchou nohou. 
Návrat i výstup komínem proběhly spořádaně, komín sám byl překryt připravenou ocelovou deskou a zahrnut. Průzkum staré, v dubnu objevené šachty, byl po kontrolním měření hladiny CO2., které přesáhlo 16 procent, dočasně odložen.


.

Komín po odstranění povalového zákrytu. Cestě dolu brání odporný trnitý akátový keř. Pohled komínem z druhého "mezipatra". Nahoře teplý jasný den, dole vlhko tma a CO2.

Chodba pod komínem směrem k šachtě. Mohutné stojky a dřevěné sýpy. Do dobývek, z nichž sem padala ruda do vozíků, se nám proniknout nepodařilo. Pavel Přibyl (Speo) krátce močí u drobného závalu. Louže v popředí nemá s touto činností nic společného.
Trubky od vzduchotechniky vypadají bytelně, ale poté, co nalákaly znavené k  usednutí, škodolibě rozpadly se v prach. Speo doluje zbytky železné rudy pro expozici CMA v Chrustenické šachtě. Myslí si, že ho za to Laco vezme  na výpravu do staré šachty s pokladem.
Poněkud nelogická výztuž. Jezevčík, vida ji, zaštěkal tak naléhavě, že přítomní členové expedice strnuli v očekávání, že moudré zvíře promluví lidským hlasem a pronese buď závažnou věštbu, či naprostou pitomost. Železniční trať do jedné ze slepých rozrážek. Huntíky odvál čas, ti, kdož je tlačívali, již patrně také spí svůj věčný spánek na nedalekých vesnických hřbitovech.

Johanka, princess of the Superklub

Johanka, Popovický Montanistický Superklub: Proč tam tahají, toho pejsáčka? Kdyby mi ho nechali nahoře, tak bych si s nim hrala, hubickovala ho, mazlila a tak vubec. Já mám moc ráda zvířátka. Doma s námi bydlí Arnošt, to je francouzský buldoček. Má chudáček epilepsii - vždycky se začne třást, pak se poblinká a pokaká. A Vojta, to je bratr, to pak musí uklízet.