Kašiho detektor. U poučených budi závist, u pověrčivých vesničanů hrůzu.

Uranová kutačka

u Dalekých Dušníků


"Ta šachta je samozřejmě už hezkých pár let zasypaná", prohlásil náš informátor a dlouze se napil z oroseného půllitru. "A buďte si jisti, že jí ti parchanti zasypali důkladně. Haldovinou. Až po okraj. Nedostanete se do ní, ani kdybyste kopali rok. A ještě by vás přitom nesměl nikdo vidět, jinak na vás místní přiběhnou s vidlema."
"Tak proč mi o tom říkáš", podivil jsem se, "tu šachtu přece znám, není to nic nového pod sluncem."
"Protože nejspíš neznáš její odvodňovací štolu", nasupil se informátor.
"Uranová kutačka s odvodňovací štolou? K čemu by to bylo, v té době se přece používala čerpadla."
"To nevím", pokrčil informátor povislými rameny v odřené bundě, "ale ta štola ústila do potoka pod kopcem a dodnes z ní prosakuje voda. Je totálně spadlá."
Zatvářil jsem tak smutně, jak jen jsem uměl.
"No a teď poslouchej -  asi sedmdesát metrů od ústí té spadlé štoly směrem k šachtě, ve stráňce nad potokem jsou mimořádně hnusná křoviska - ostružiny, šípky a mezi tím pár akátů. Když tam zalezeš, určitě nepřehlédneš zbytky betonu a cihel. Stačí odhrabat listí a ocitneš se na železném poklopu. A pod tím poklopem", informátor zdvihl prst, aby dodal svým slovům patřičnou váhu, "je větrací šachta".
Přisedl jsem blíže a zpozorněl.
Informátor vyprázdnil další sklenici: "Místní říkají, že v boudičce, z které zbyly ty cihlo-betonové trosky, stával větrák, jasné?"  
"Jak je ten poklop veliký?"
"Asi dva krát dva metry. Nemohli jsme ho zvednout, ale dunělo to pod ním hezky", vysvětlil informátor a dodal: "Vy tam dole stejně jednou chcípnete."
Pohled k k závalu u potoka. "S tou větračkou je to podivné", usoudil o den později Kaši, když jsme za dusného odpoledne nerozhodně postávali před zarostlou strží, z níž vytékal nesmělý rezavý potůček. "Proč by někdo ventilátorem větral důl padesát metrů od ústí štoly, toho snad není schopen ani Superklub?".
"Bůh ví, jestli ta zavalená štola má se šachtou nějakou spojitost", přisadil si Máca, a zvídavě pozoroval Kašiho, který počal oživovati vlastnoručně vyrobený elektronický detektor kovů, jímž hodlal lokalizovat tajemný železný poklop. "Tento skvost jsem vyrobil kdysi v ústavu. Oscilátor je realizován fázovým závěsem, napětí z převodníku se vede do operačního zesilovače, odtud do milivoltmetru...."
"A jaký to má dosah?", přerušil konstruktéra Máca.
"Na to, jak je to složité, nevalný", omlouval stroj Kaši, "myslím ale, že na vyhledání plechu o ploše čtyř metrů pod vrstvou listí, bude ideální."
Zatímco jsme nad detektorem uznale kývali hlavami, Kaši cvakl vypínačem, s odborným výrazem  kroutil knoflíky potenciometrů a zkormouceně pohlížel  na ručičku měřidla. "Nějak to nefunguje", přiznal po chvíli, "asi někde upadl drát."  Máca otočil oči v sloup,
Kaši rezignovaně přístroj odložil. 
"Železný poklop, za předpokladu, že je pod ním dutina, najdeme akustickou methodou, poklepem tyčí do země", vymyslel jsem. I chodili jsme jako tlupa slepců a otloukali matičku zemi mocnými údery. Rány zněly tupě, nic nenasvědčovalo na to, že by se někde poblíž skrývala jáma do země, zakrytá kovovou deskou.  
"Prošli jsme skutečně všechno?", ztrácel naději i do této chvíle optimistický Máca.
Společně jsme zadívali k nejhustšímu křovisku, odkud se linul nevábný pach. Přistoupili jsme blíže. Mezi keři na malém paloučku ležela nafouklá chcíplá srnka nevýrazné šedé barvy.
"Asi se pobleju", zkonstatoval Kaši, vytáhl kapesník a ukryl do něj tvář.
"Kdesi jsem četl", pravil Máca", že nafouklá srnka dokáže slušně explodovat. Uchopil kámen a mrštil jím směrem ke zvířeti. Kaši se svalil na kolena a dávivě vrhal v krátkých, leč vydatných dávkách.
Vržený kámen srnčí nebožku minul, leč ne o mnoho. Dopadl do řídké trávy a vydal jasný, zvonivě dunivý zvuk. 
"A máme to", řekl Máca.
Čelba. Konec všech nadějí.
Pohled do neznáma. Nebudu popisovat odtažení nahnilé srny z lokality,  čtenáři slabších povah  by si mohli pozvracet monitor. Uvedu pouze, že srna při transportu pukla a bylo nutno na čas vyklidit okolí, neboť nám bylo líto rozmařile plýtvati náplní dýchacích přístrojů.
Ostranění vskutku masivního víka také nebylo nejsnazší, největší překážkou se jevila část kopytníka, která zůstala k poklopu přilepena a smrděla velice velmi.
Konečně se pomocí paiceru podařilo železnou desku i se zbytky uhynulého býložravce odsunout na stranu.Objevila se betonovými skružemi vystrojená slizká kruhová jáma zavanul z ní chlad a vykoukl obzvláště odporný pavouk.
"Není to nějaká meliorace?", otázal se sklesle Máca, kterého práce spojené s přemístěním srny značně vyčerpaly.
"Vhodíme dolu odborně kámen", navrhl Kaši a jak vymyslel, tak se i stalo. Nerost zvolna nabíral rychlost, pak dopadl a jeho náraz vyvolal dlouhou dunivou ozvěnu.
"To není hluboké", usoudil jsem, "kamen padal sotva dvě vteřiny. Odhadoval bych to pod dvacet metrů." 
"Chtěl bych jít dolu první", požádal do té doby zamlklý
Honza H. Kaši  spustil do jámy svůj nejnovější vynález - detekční lampičku pro CO2. Nutno podotknout, že ji zapaloval velmi opatrně, obávaje se výbuchu plynů, vyvíjejících se ze zdechlé srny. Plamének na laně klesal do hlubin a mihotavým světélkem ozařoval bezednou propast. Skruže po dvou metrech skončily a lampa osvětlila komín vylámaný ve skále. Po osmi metrech se Kašiho vynález usadil na počvu.
"Dobrá, škodlivý plyn na dně není", prohlásil Kaši, "mohou tam být sice jiné látky, třeba fosgen, ale není to pravděpodobné."
HonzuH již nemohlo nic zastavit. Od blízkého stromu natáhl lano, opatřil je tejřidlem a vyzbrojen příručním geiger - mullerem zajel do díry. 
"Štola", ohlásil, "Vede na obě strany. Bílá a čistá."
HonzuH následoval Pepa Hotěk, Kaši i Máca, já zůstal na povrchu střežit srnu, aby náhodou neobživla a nevrhla se dolu. Po čtvrthodině vylezl Máca, usadil se k zásobě lahvového piva a já jej vystřídal, abych pořídil pár dokumentačních fotografií. 
Štola je asi 150 metrů dlouhá, téměř přímá, dle profilu se  jedná o průzkum ze začátku  dvacátého století. Na severní straně končí umělým závalem ve stráni u potoka a nadržuje zde asi 20 centimetrů vody. 
Směrem k východu. U stěny se choulí HonzaH.
Dílko je raženo v příbramských drobách, nezastihlo žádnou poruchu a zdá se, že ani žádnou významnější polymetalickou či jinou žílu. Stěny jsou místy povlečeny zářivě bílým kalcitovým sintrem, v čelbě jsou navrtány dvě díry pro nálože. Nikde není stopa po opadu ze stropu. Bohužel, jednoznačně je nutno odmítnout informátorův pošetilý názor, že je štola propojena se zlikvidovanou uranovou šachticí na vršku u silnice.
"Hezké", ohodnotil Kaši, vylézaje ze skruží, zatímco Máca dopíjel čtvrté pivo. 
I nastalo zdlouhavé pokládadání poklopu zpět na místo. Srna smrděla jako zběsilá a v úmorném dusnu bzučely tisíce masařek. Montanisté páčili a kleli, až se poklop konečně ocitl na místě.
"Tu srnu zpátky nedám", uzavřel PepaH..
A tak byla tato velice hezká štola opět uzavřena, hrdinové lokalitu v pokoji opustili a  nebohé zvíře svou zápašnou přítomností odhodlaně střeží přístup k našemu nejnovějšímu objevu.

Johanka, princess of the Superklub

Máca, Popovický Montanistický Superklub, Honoris causa: Fakt to bylo dobrý. Se Superklubem budu chodit častěji. S tou srnou to bylo drsný. V jednu chvíli jsem při tlačení poklopu uklouzl a málem jí padl hubou do břicha. Fuj. Teď máme v plánu vytáhnout ze zatopeného dolu za války utopeného koně.