Míra jede dolu do šachty děsu.

Wilhelmův důl

Kyzové břidlice s atypickou dědičnou štolou

 
"Speo, pojedeme v sobotu do nějakého podzemí", zeptal se mne s nadějí v hlase, Vojta co chodí s Prasetem.
"Jel bych", zauvažoval jsem, "optám se Titána, zda něco neplánuje."
"S Titánem?", otřásl se Vojta, jako by jej naráz kouslo tisíc blech. "Jeho akce jsou příliš nebezpečné, odvažuje se do míst, kam normální smrtelník nenahlédne ani v biografu. Nemohli bychom se raději vydat do nějakého zpřístupněného dolu s průvocem?"
"Ne", rozhodl jsem se, "půjdeme s Titánem. Právě proto, že je to tak nebezpečné".
Nevím, co to do mne vjelo. Ve skutečnosti bych šel raději třeba do Chrustenické šachty nebo na pískoviště. Leč vyslovená slova se nedala vzít zpět. Byl bych před svými novými členy za zbabělce a má autorita by se vytratila, jako pach mrtvého tchoře nad prérií.
Začátek dědičky - tady ještě v břidlicích... Tak se stalo, že jsem se druhého dne vydal do Popovic za Titánem. Král montanistů právě trénoval na svém stromě smrti. Z nejvyšší větve čtyřmetrového stromu, která se téměř ztrácela v oblacích, viselo svisle dolu lano, v polovině jeho délky se přítel právě přepínal do slanění. Hlava se mi zatočila nad takovou odvahou a raději jsem si dlaní zaclonil oči.
"Poslyš, nepojedeš v sobotu na nějakou výpravu", zeptal jsem se místo pozdravu.
Titán se polekal, protože mne neviděl přicházet. Škubl s sebou, pustil se lana a otočil se v sedáku hlavou dolu. Hrdou tvář mu bičovaly vzrostlé kopřivy, nohy se mu bezmocně a komicky klátily ve vzduchu. "Spusť mne", zařval a hlava mu překrvením brunátněla. Spustil jsem přítele do kopřiv. Vstal, vztekle nakopl lano a nenávistně plivl na strom. "Kam bys chtěl", zajímalo ho.
"Někam, kde jsme ještě nebyli", napadlo mne, "někam, kde to bude hodně drsné."
"Tak víš co?", zamyslel se Titán,"zkusíme najít nějakou lokalitu podle stránek CMA." 
Zaradoval jsem se. Akce CMA nejsou tak drastické jako ty, co vymýšlí král montanistů. Nehrozí tedy, že bych se znemožnil, až budu kvílet strachy někde nad jámou, do níž se 
Titán ledabyle spustí hlavou napřed.
"Navštívíme třebas nějaký ten starý kyzový důl, co o něm Lahoda tvrdil, že ho nenajdem, ani kdybychom se pominuli a lítali pak po lese bez rozumu jako zhovadilá zvířata", vymyslel král montanistů. "Nu a pro případ, že by opravdu nebylo možné jej lokalizovat, vezmeme s sebou raději někoho z CMA."
V sobotu zastavila dvě auta v místě, které president PMS označil za Lahodou presentovanou lokalitu. Vystoupili jsme a vydali se pod jeho vedením do mírného křovinatého kopce, jehož vrcholek zdobila skupinka pokroucených borovic. V dáli houkal sýček, z blízkého keře se ozvalo šakalí zavytí.
 "Kde to jsme", zeptal jsem se nervózně, jelikož mne ptákův hlasový projev značně znepokojil.
 "Tohle je kopec smrti", odvětil Titán, " nalevo vidíš potok děsu a to nad námi je háj umrlců." Celý jsem se roztřásl a počal se za skupinou opožďovat, když se náš vůdce zastavil, ukázal na nevelký betonový dekl a zvolal: "Jsme na místě, tohle je jáma Vilhelm." Společnými silami jme se do betonu opřeli a odsunuli jej stranou. Objevila se půlmetrová jímka na vodu a v ní zrezivělá trubka s velkým kohoutem. Zklamáni uložili jsme dekl
Jedna z nejdelších chodeb dolu. V dálce zvrací Štěpán.
Pokračování oné nejdelší chodby. Na trámu si Titán označil v pořadí druhý měřičský bod. zpět na místo. Titán se zasmušil.
"Asi jsem se trochu spletl", prohlásil skromně směrem k Pavlíně a Mírovi z CMA, "jáma bude odtud, co by kamenem dohodil, že?"  
"Ano", souhlasil Míra, "asi deset kilometrů támhle za kopcem." 
I vrátili jsme se na silnici, nasedli do aut a tentokrát pod jiným vedením vyjeli směrem ke skutečné lokalitě. Titán nemluvil a tvářil se uraženě. Teprve, když jsme vystupovali z vozidel, zamumlal, že pod jímkou s trubkou nepochybně leží jáma svatého Salvátora.
Míra s Pavlínou nás dovedli k nevábnému smetišti a po odhození několika eternitových vlnovek se objevila úzká šachta kamsi do tmy a chladu. Pažout přivázal k blízkému stromu lano, Štěpán se ho chopil a počal se spouštět dolu. "Hodně drsné", komentoval Titán postup svého prvorozeného potomka. Štěpán postupně mizel, světlo jeho čelovky sláblo a napnuté lano se chvělo. Slanění prvolezce trvalo snad celou věčnost. Už jsme se chtěli vrátit k autům, když se konečně z nedozírné hloubky tlumeně ozvalo tolik očekávané zvolání: "Lano volné." Lezl jsem dolu předposlední, před Titánem, který si nebyl schopen správně navléci úvaz. 
Šachtička byla hluboká asi 5 metrů, pak následovala strmá bahnitá úpadnice. Každý pohyb uvolňoval déšť kamenů, který se řítil s příšernou ozvěnou do podzemí. Konečně jsem byl dole. "Polez, xichte", zařval jsem nahoru a uklidil se k ostatním do jedné ze tří štol, které se z pod jámy rozbíhaly. Shora se sesypalo něco balvanů a hlíny, pak se ozval děsuplný řev, nakonec přilétl po břiše nohama napřed samotný Titán. Postavil se, osahal si kosti a zlomeným hlasem vysvětlil, že si zapomněl připnout stoppetzla do úvazu. I rozdělili jsme se na dvě skupiny a rozběhli se do různých směrů. 
Důl, do kterého jsme takto komplikovaně vnikli, byl překrásný. Široké chodby zářily 
Dědička - vlevo styk dvou rozdílných hornin.
Dědička před konečným závalem. Vpředu odraz Pavlíniny karbidky. plejádou pastelových barev, stěny zdobily limonitové náteky, ze stropů visela křehká brčka.  Chodby byly raženy přibližně šachovnicovitě mezi pilíři a orientace v systému byla zpočátku díky stále se opakujícím křižovatkám poněkud komplikovaná. Brzy jsme však objevili několik charakteristických míst, podle nichž jsme při pohybu dolem nalezli správný směr. V některých chodbicích ležely na zemi zcela zrezivělé koleje, jiné byly dřevené, objevil se i sklad střeliva. Titán neustále fotografoval a zároveň požadoval, aby byla jeho figura zvěčněna téměř v každé křižovatce. Měl s sebou pro tento případ asi dvoumetrový kus lana, kterého se držel, předstíraje, že se do chodeb právě slanil skrytým komínem ve stropě. V nejzazší partii dolu jsme objevili veliké krystaly zelené skalice a král montanistů prohlásil: "Zvláštní zajímavostí tohoto systému měla být jeho dědičná štola. Vychází totiž z díla právě v místě, kde končí ložisko kyzových břidlic a pokračuje ve vyvřelinách asi 400 metrů směrem k potoku. Je sice zavalená, ale určitě velmi fotogenická. Hledejme. "Štolu jsme našli zanedlouho - od zbytku dolu se liší jednak naprosto odlišným profilem, jednak horninou, v které je vyražena. Směrem ven je zaplavena asi deseti centimetry vody, její hladina s klesající počvou postupně stoupá na metr dvacet až k neproniknutelnému závalu.
S druhou skupinou jsme se sešli v bývalém skladu střeliva a vydali se zpět ku vchodu. "Nevzali jsme si lezátka", oznámil Míra, "úpadnici vyběhneme s lanem na přídrž, šachtu zkusíme vykomínovat." "Já jsem si lezátka prozíravě vzal", ošklíbl se Titán, "a komínovat nebudu. Ne, že bych to nezvládl, ale nějak mne zrovna bolí prst." 
A tak jsme, my bez výbavy, komínovali. Král montanistů čekal, až budeme všichni nahoře, pak se připnul k lanu a s vysoce profesionálním výrazem zarputile stoupal úpadnicí. Pod šachtou se zastavil, odhadl výšku a zavolal na nás nahoru, ať jej při výstupu fotografujeme. "Mám to lano odvázat a hodit dolu?", zeptal se s otcovražedným úšklebkem Štěpán. "Ne", odmítl jsem, " stačí pořádný kámen".Titán se postavil do smyčky a začal se blížit k ústí jámy. Asi metr před cílem se v zúženém místě zasekl batohem o vytrčený balvan. Lano se napnulo a lezec znejistěl. Zakousnuté kmitáky mu nedovolily couvnout zpět, nahoru jej nepouštěly popruhy od batohu. Vzpažené ruce, držící se jumara nebylo možné v úzkém prostoru připažit a zároveň v této poloze neumožňovaly svléci ruksak.
"Vidíš, xichte, máš mít spelák, který si pověsíš pod sebe", 
Výdřeva. Oblíbený Titánův motiv.
poučoval jsem zoufalce na laně, "a pak nezůstaneš někde trčet jako král tupců."
Titán se zazmítal (působilo to jako agonie), cosi ruplo, nicméně záludný balvan jej propustil ze své moci. Vylezl k nám, odpojil se z lana a zeptal se:"Fotili jste mne?"
"Né, my jsme zapomněli", zněla otrávená odpověď.
Zdrceně plížil se Titán zpět k autu. Nemluvil a ani povrchové známky zavalené dědičné štoly jej nerozveselily. Vize zmařených fotosnímků exhibujícího hrdiny jej naprosto zdeptala.

Rumová pralinka

Rumová Pralinka, Žebrácká parta: Včera jsem byla na školním srazu. Poznala jsem po dvaceti pěti  letech na první pohled Pavla Adámka, Vláďu Tomšu, Ivanu Broklovou, Bohunu Štěpaníkovou, Mirka Kováčika, Martina Cutycha, Daniela Petze, Janu Slabou...Že vás to nezajímá? Že chcete názor na Titánovu nejnovější akci? Titán se mnou do školy nechodil.... Nepoznala jsem Mášu Žákovou, Květu Svatošovou, Standu Rypáčka, Miloše Schmidta, Jitku Škáchovou ....."