Udatný Kaši statečně svačí u kanálku, který odvádí dusivý plyn ze štoly.

Propadlá zahrádka

tety Květy s plynovou nadílkou

Pokračování


"Tak jak pokračujete v té mé zahrádce", ptala sem Květa a zaraženě zírala na desetimetrový rigol, který jsme vykopali ve svahu pod ovocným sadem skrz záhon růžových pivoněk, abychom nechali vytéct hnusný plyn z propadu i ze štoly. "Myslíte, že tohle bylo potřeba?", presentovala verbálně, co jí vrtalo v odbarvené hlavě.
Pohled k východu, kanálkem už proudí denní světlo. "Kytky jsou přesazeny nahoru", vysvětlil lstivě Kaši. "Vypadají tam daleko lépe a ten příkop je dobrý už jen k tomu, abys tu časem neměla hromadný hrob několika ke všemu odhodlaných podzemních nadšenců. Kdybychom ho nevykopali, nedostali bychom se třeba ve zdraví z plynu ven a museli bychom tam zanechat případný poklad".
"Poklad?", ožila Květa, dřepla si na kraj výkopu a zamyšleně črtala do udupaného jílu jakési cifry. "Vy myslíte, že je tam poklad? Ten by ovšem patřil mně, že?"
"Z větší části snad ano", usoudil Kaši, "nevím to přesně."
"Tak tam vlezte a hledejte ho", pobízela majitelka a hnána představou hromady zlatých cihel, odběhla připravit svačinu..
Kaši zapálil svíčku a položil ji do výkopu. Zhasla jako nic. "Budeme muset větrat", usoudil po kontrolním měření detektorem. 
 Pro odvětrání používáme různé konstrukce nízkonapěťových přenosných ventilátorů s igelitovým rukávem, napájených z motocyklové dvanácti-voltové baterie. Pro Květinu štolu byla zvolena výtlačná metoda, agregát vržen co nejdále do štoly a zapnut proud. Motor se rozhučel, rukáv nafoukl a ztopořil a plyn počal opouštět chodbu. Po chvíli jsme změřili koncentraci 
plynu v ústí rukávu a protože byla shledána nízkou, ověřili jsme totéž v samotné chodbě. Zatímco u počvy se drželo 8 procent, dvacet centimetrů nad zemí už nebylo po kysličníku uhličitém ani památky. I byla vyhloubena sběrná jímka, jaké my, montanisté, říkáme po hornickém vzoru "žump", ventilátor umístěn na její dno a snížen počet jeho otáček. Štěpán zůstal na povrchu, my přemístili do štoly záchranné přístroje, zažehli svíci a pokračovali v obhlídce závalu.
"Hnusný sajrajt", okomentoval Kaši vysypaný strop, načež se odtamtud uvolnil balvan velikosti dvou lidských hlav a těžce žuchnul dolu. "Budeme muset pažit", znělo vynucené rozhodnutí. Štěpán byl požádán o dříví a pilu a zajišťování stropu započalo. Nejprve jsme 
Kaši pracuje, Surikata fotografuje.
Pohled do závalu. Za ním je přes plynovou clonu vidět další prostory. podél zdravé stěny umístili stojky, o ně opřeli kulatinu rozepřenou o zřícený strop a nad ní naházeli zbytky prken a fošen. V závěru jsme do chatrného stropu několikrát rýpli železnou tyčí, shodili asi metrák materiálu a tím konstrukci zajistili. Nato začaly razicí  práce ve směru předpokládaného pokračování štoly za závalem. Čelba naší zmáhané "plazivky" postupovala, kameny valem přibývaly. Abychom se ve štole vůbec mohli hýbat,   museli jsme z vytěženého sajrajtu skládat podél stěny krajně nevzhlednou suchou zídku. Brzy jsme se dostali na konec pažení a odkrytý strop zarputile pokračoval v padání s takovou frekvencí,
že jsem musel čtyřikrát opakovat jeho fotografování, neboť první tři snímky  hyzdily rozmazané svislice od řítívších se balvanů. Kašiho to natolik pohoršilo, že několikrát za sebou udeřil do závalu dlouhou trubkou a údery doprovázel hrůzným zaklením. Ozvalo se zarachocení a zbytek závalu se náhle zřítil  kamsi  dolu. Vpředu se zjevil se otvor o přibližném průměru dvaceti centimetrů, vyvanul z něho chlad a svíčka na podlaze zhasla. Karbidka na mé helmě počala prskat a plamen zmodral. Přepnuli jsme ventilátor z úsporného provozu na větší výkon a acetylenový plamen se opět rozhořel. Kaši posvítil do otvoru, kde bylo lze uzřít levou stěnu chodby, zvoucí k postupu  do neprobádaných temnot podzemního neznáma.
"Smutné je", pravil Štěpán, který se na nás přišel podívat, "že nám došlo dříví a Květa odtáhla do hospody.Bude tam chlastat a křičet oplzlé písně dlouho do noci. Myslím, že už toho dnes moc nezapažíme a pod ten strop já nepolezu."
"Nikdo se tě o to také neprosí", opáčil jsem, "když budu chtít, vlezu si tam sám".
"Tak vlez", provokoval Štěpán.
Podíval jsem se do závalu a zaregistroval pád tří středně velkých ostrohranných kamenů. "Třeba tam bude chtít vlézt Kaši", myslel jsem nezištně na přítele, "nemohu jej připravit o prvenství, na kterém si každý montanista tak zakládá".
Kaši si skládal věci a nic nenapovídalo tomu, že by  toužil zrovna po primátu v  zasypání či zadušení  uprostřed Květiny štoly. "Nu, což", uzavřel jsem rozpravu, "čas pokročil, dříví došlo, plyn vylézá z díry. Nezbývá, nežli průnik do štoly za závalem odložit, dokud neseženeme potřebný materiál. 
Hučení ventilátoru sláblo, baterie dosluhovala. "Hle, další důvod k návratu", souhlasil se mnou odvážně Kaši, "myslím, že se sem nevrátíme dříve, nežli  za týden."  Pomalu vylézala trojice odvážlivců z Květina dolu, důstojně kráčela výkopem a vytékající kysličník uhličitý jim cloumal nohavicemi. A teta Květa, zpitá pod obraz, plížila se příkopy podél silnic a když konečně v jednom z nich usnula, zdál se jí krásný sen, plný štěňátek a koťátek, hrajících si na záhonku z  přesazených růžových pivoněk, k němuž vedla cestička vydlážděná zlatými cihlami.

Johanka, princess of the Superklub

Johanka, Popovický Montanistický Superklub: Ten strýček Surikata je tak dokonalý, že až vyrostu, chci být jako on. Představte si, že si jednou omylem v nějaké té šachtě smrti připojil k dýchacímu přístroji místo stlačeného vzduchu lahev se čpavkem. To byste koukali, jak rychle byl zpátky nahoře. Maminka říká, že je to debil, ale já ho mám ráda.