Fronta na žebřík v Pusťáku. Brrr.

Lomy Mořina

zase po roce

(zcela seriózní reportáž)


Aj, stalo se v parných květnových dnech, že lomy Mořina v rámci dne parků otevřely opět své podzemní prostory pro dobrodružství-chtivou veřejnost. I shromáždili se davové nejrůznějšího věkového i profesního složení, aby na vlastní kůži vyzkoušeli, jaké to asi je, procházet místními štolami, které se v minulém století staly doslova trampskou legendou.
Akce přitáhla podstatně více zájemců, než tomu bylo loni, speciální vlaky chrlily na vlečce spousty výletníků a ti tvořili před vchodem do podzemí vzdor dvacetikorunovému vstupnému katastroficky narůstající hrozen.
Štola - hrdinové skromně stojí u stěn.. „Berou pětadvacet osob na skupinu“, cpala se cílevědomě kupředu  šedovlasá stařenka. „Já jsem první skupina!“
Ostatních tři sta lidí se lité strygy zaleklo a ustoupilo, pouze Štěpán nesměle namítl, že ve frontě čekal dávno před stařenou.
"Mlčíš, zmetku", osopila se Jaga a Štěpán se zdrcen odplížil.
Oproti minulým akcím, kdy se návštěvníci po dosažení Hagenovy studánky vraceli stejnou cestou zpět do závodu, čekala na ně letos příjemná změna v podobě výlezu ze štol po žebříku a částečně i bez žebříku stěnou Pustého lomu. Snad díky této reorganizaci, kdy skupinky pětadvaceti podzemních pobloudilců procházely podzemím pouze v 
jenom směru a průvodci po jejich vyvedení na světlo k žebříku rychle pádili chodbami zpět, aby se ujali další tlupy, přišla konečně řada i na nás, ač se tak stalo ve chvíli, kdy jsme se hotovili exkurzi oželet a odejít.
Spolu s námi se ve skupině ocitl kmet snad osmdesátiletý. Kráčel sice poněkud nejistě, ale vytrvale. Zbytek smečky byl velice různorodý - mimo montanistických hvězd jako jsem já, Štěpán, HonzaH a MikeP,  jednalo se o směs vyzývavě se tvářících dobrodruhů v širácích, starostlivých tatíků, babiček v důchodovém věku i rodinek s sotva odkojenými robátky. Všechny dohromady spojovalo jedno společné signifikantní znamení: pohasínající poddimenzované baterky a závistivé pohledy na náš padesátiwattový reflektor.
Kdesi na začátku...
Neubauerova výztuž.. Zůstali jsme přes protesty průvodce, který měl popohánět opozdilce, vzadu, a věnovali se fotografování. Když jsme dorazili na Rešnu, překvapily nás zamřížované Andělské schody a zábradlí v ostatních oknech. Dole na ostrůvku si několik známých tváří chystalo piknik, což pořadatelé sledovali se zjevnou nevolí. V této chvíli se kmet počal opožďovat a hrozilo, že se do nás zamíchá další skupina, jejíž světla již probleskávala v nejbližší zatáčce. Průvodci chopili kmeta za paže, rychlost postupu se zvýšila a světla za zatáčkou se ztratila z dohledu.
 Když jsme konečně vylezli v Pusťáku na denní světlo, zůstali jsme šokovaně zírat na 
frontu, čekající u žebříku, na němž vlálo stiženo závratí několik zoufalců, aniž by se pohybovali nahoru či dolu. Co teď?
Návrat zpět do štoly střežili pořadatelé, odbývající všechny, kdož se chtěli žebříku vyhnout, argumentem, že podzemím zpět smí pouze průvodci. I nasadili jsme profesionální výrazy a někteří i přilby, pozdravili pořadatele ledabylým pokynem ruky a prohodili, že jdeme pro další skupinu. Pořadatelé se rozestoupili a naše čtveřice se vydala proti směru prohlídky zpět k závodu.
Na Rešně zatím situace gradovala - několik pořadatelů volalo dolu na ostrůvek na piknikáře slova plná zloby, piknikáři jim naopak za odvázané lano láli do sviní a
Červené polohy sliveneckých vápenců...
 přitom nafukovali člun, aby se dostali z exponovaného místa.."Určitě se nakonec skamarádí a padnou si do náruče", usoudil Štěpán, když jsme je míjeli. Dlužno dodat, že nebyl daleko od pravdy.
Cesta zpět proběhla bez nesnází, pouze pořadatelé zadržující tlupu, jež  čekala na dalšího průvodce, nemohli pochopit, proč si ji nepřebíráme a namísto toho odcházíme zcela pryč. 
U vrátnice stanulo výhružně policejní auto. Domnívali jsme se, že bylo povoláno, aby se zásadně zvětšil poměr sil mezi ochránci a ostrovními piknikáři, nakonec však vyšlo najevo, že se kdesi v objektu měl zrakvit jakýsi nešťastník, který svévolně opustil prohlídkovou trasu. Toť bez záruky.
Akce byla vydařená, prohlídková trasa delší než jindy. Jedinou skvrnou na kráse byla absence členů kladenského Speleoklubu, kteří se pod směšnou záminkou obav z Hagena odmítli účastnit s důsledností hodnou lepších cílů.

Rumová pralinka

Rumová Pralinka, Žebrácká parta: Letos jsem na Americe nebyla. Jednak jsem slyšela, že to bude dost nebezpečné, jednak mi termín kolidoval s Petrbokovým memoriálem, kde jsem hodlala hájit barvy berounských matek. Zmokla jsem, spadla třikrát z kola a těsně před Koněprusy mne s kola srazil vzteklý slimák a zahryzl se mi do lýtka. Normálně mi vyrval asi kilo masa. Debil.