Pod zahrádkou.

Propadlá zahrádka

tety Květy s plynovou nadílkou


"Propadla se nám zahrádka do nějaké podzemní chodby", zatelefonovala mi posmutněle Květa. Ty pořád lezeš s těma svýma kladenskýma pakama někam do dolů a jeskyň, tak byste ji mohli mohli prozkoumat, nežli tam naházíme bordel a zahrnem tu jámu hlínou."
Byla jsem nadšena. Jsem u Kladeňáků teprve týden a už takový přínosný objev pro klub. Hned jsem zavolala našemu šéfovi Speovi a celou nadějnou situaci mu vylíčila.
"To je dobrý", řekl Speo," zítra večer bychom tam mohli vyrazit. Vezmu s sebou Surikatu, krále montanistů. Když by to bylo extra drsné a naše srdce nenašla odvahu k sestupu, tak on tam určitě vleze." 
A tak jsme se ve čtvrtek k večeru ocitli u Květy na zahrádce. "Je to támhle", mávla lakonicky
Květa rukou směrem ke kompostu. "Počínejte si jako doma", dodala, " já se jdu zchlastat do hospody." Nato vyběhla ze vrátek na silnici, prosvištěla zatáčkou k putyce a my na pozemku osiřeli.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Napravo stál Speo, tvářil se zkušeně a moudře, vedle něho cosi vybaloval z batohu můj přítel Vojta. I on vypadal odhodlaně a povzbudivě se na mne zašklebil. Vlevo se klátil výrostek v černé kombinéze a Speo mi pošeptal, že je to Štěpán z PMS, známý pod přezdívkou Zběsilá Koza, syn samotného Titána. U odkvetlé jabloně hrdě stál další montanista v ještě černějším overalu, a zamyšleně hladil včelu, hledající poslední kapky nektaru ve zbylých květních kališich. V jeho tváři se zračila taková odvaha, moudrost i zodpovědnost, dobrota a něha, že jsem okamžitě pochopila, že to nemůže být nikdo jiný, nežli sám veliký Surikata. Málem jsem padla do mdlob, vidouc tolik skvělých podzemních badatelů pohromadě. Surikata přistoupil ke kráteru a pravil "Vlezu dolu a provedu kontrolní měření eventuelních důlních plynů. Vy mne pak budete po jednom následovat.Speo půjde poslední a opozdilce bude popohánět trnitým klackem." "Já polezu druhá", vykřikla jsem ve snaze zajistit si čestné místo, když tu Surikatovi zazvonil v kapse telefon.
V plné práci. Surikata přiložil aparát k uchu, řekl pár slov, omluvně se na nás usmál a zašeptal: "To je Laco. Slanil se do nějaké šachtičky, neví jak ven a pláče". Chápavě jsme kývali hlavami, ač jsme nechápali vůbec nic."
"Poslouchej mne", radil zatím Surikata do telefonu, "na lano asi do výše očí si nasaď jumara. Máš to? Fajn. Do té dlouhé smyčky, co od něj vede, strč pravou nohu. Ne, říkám pravou. Máš tu smyčku spojenou s centrální karabinou? Dobře. Teď se chyť oběma rukama rukojeti jumara, a stoupni si do smyčky. Stojíš? V pořádku. Tak si odsedni, zdvihni jumara, kam Ti pravá noha a smyčka dovolí a zase si stoupni a odsedni. Jasný: Tak to opakuj a za chvíli budeš nahoře. Neboj, zvládneš to,
hlavně nehysterči. Kdyby něco, tak ještě zavolej." Surikata ukončil hovor a dodal: "Je to dobrej kluk, ale občas hrozně zmatkuje. Mimo to je to neuvěřitelný paličák - pořád cpal do smyčky levou nohu místo pravé".
Zase jsme chápavě kývali hlavami a náš vzor zatím seskočil do propadového kráteru na jehož dně se černala ohavná plazivka. Surikata v ní začenichal a něco kutil s podivným černým balonkem. "Je to dobré", zavolal na nás nahoru, "plyn žádný". Chystala jsem se jej následovat, ale telefon se opět ozval,. Surikata mne velitelským pokynem ruky zastavil a vyňal přístroj z kapsy. Ze sluchátka jsme až nahoru slyšeli neartikulované zděšené kvílení.
Odpočinek s Velkým Surikatou.
Beznaděj před závalem. "Co je, Václave, co se Ti stalo?" , zeptal se Surikata konejšivým tónem. "Šel jsi do Močálky a nevíš kudy zpátky, rozumím. Tak doleva, pak zase doleva, doprava, pět metrů rovně, doleva, na křižovatce zase doleva, podplazíš zával, dvakrát doleva, jednou doprava a jsi venku. To nic, jen klid. Hezký den, Václave." Surikata ukončil hovor a zakroutil hlavou. "Cílek", řekl. "Zkoumal Močálku a nějak se tam zamotal. Ještě, že má pořádný mobil, s nějakým šmejdem by se mi z podzemí nedovolal."
Seskočila jsem dolu a za mnou i ostatní. "Chodba není příliš velká, po pěti metrech 
je pořádný zával", poučil nás Surikata, "nějak se tam naskládáme a zkusíme jej rozebrat. Neodbytný telefon zazvonil potřetí.
"To jsi ty Máco? Copak je." Surikata zaujatě naslouchal a ihned analyzoval situaci, aby mohl podat tu nejlepší radu. "Říkáš, že svíčka zhasla, špatně se ti dýchá a detekční trubička na CO2 je celá fialová? Tak to bude kysličník uhličitý. Neboj se, dostanu tě z toho. Nedýchej a vylez ven. V pořádku? Tak se nadechni a už tam nelez. Rádo se stalo, měj se. V úterý u Havrana. Čau."
"Já to snad vypnu", dodal hrdina směrem k nám a zalezl do štoly. Když jsme se procpali za ním, viděli jsme, že na zemi zapálil dvě svíčky a započal s rozebíráním zařícených balvanů. "Nadloží je velmi nekvalitní", prohlásil," sestává z jílových břidlic a tady ujela celá vrstva. Pokusím se to odstranit. Budu vám házet kameny a vy z nich dělejte u stěny suchou zídku". Nato hodil první kámen, trefil Spea do hlavy a ten se za tichého skučení sesul jako pytel brambor. Surikata zhodnotil situaci a zavelel. "Lenka oživí Spea, ostatní skládejte zídku." Pak nevzrušeně pokračoval v práci. Uběhla asi půlhodina. Speo ožil, ale kameny trefily i Vojtu se Štěpánem a pak ještě znovu Spea, takže jsem křísila a křísila, až se ze mne kouřilo. Kameny rachotily a Surikata do závalu vrazil dlouhý paiser. Zaviklal s ním, vzadu se něco sesulo a svíčky zhasly, jako když je sfoukne. "Padejte ven", zvolal král montanistů a rychle trhal víko z podivného kovového válce, který mu visel kolem krku. Vyběhli jsme před plazivku a Surikata po chvíli vylezl za námi. Z úst mu visela hadice, jako od hovnocucu. 
"Co to je?" zděsila jsem se upřímně. President PMS vyplivl hadici: "Šachťornyj samospasitěl", vysvětlil. "Kyslíkový vyvíječ sovětské výroby. Jak jsem prošťouchl zával, vyrazil zpoza něj kysličník uhličitý. Proto jsem preventivně položil na podlahu podlahu ty svíčky. Kysličník uhličitý je těžší než vzduch a plamen v něm zpravidla nehoří. Jakmile svíce zhasnou, je třeba pracoviště neprodleně opustit."
Zatímco jsme obdivovali Surikatovu moudrost a prozíravost, vložil si onen král montanistů hadici opět do úst a vrátil se do plazivky. Postupně vyházel ven naše věci, pak vylezl sám, ukázal nám do poloviny fialovou detekční trubičku a řekl. "Osm procent. Pro dnešek končíme."
Z kapsy se mu ozvalo známé zvonění. "Tak co, Laco", řekl Surikata konejšivě do telefonu, "už jsi venku?.. No vidíš. Tak tam příště nelez." 
Pomalu jsme se vydrápali z propadu a vydali se hledat Květu, abychom ji seznámili se stavem věcí a ujistili ji, že s výzkumem budeme, jen co seženeme ventilátor, pokračovat. 

wc

Václav Cílek, Popovický Montanistický Superklub: Moc hezky to tu ta Lenka ze Speleoklubu Kladno napsala. I když jsem na téhle akci chyběl, připadal jsem si při čtení této reportáže, jako by se i o mne otřel dech smrti v zaplynované a zavalené zapomenuté štole v propadu Květiny zahrádky. A Surikata? Myslím, že ho nejlépe vystihuje Lenčino zvolání po skončení akce:"Právě jsem se setkala s opravdovým hrdinou."