Miki míří zrezivělým torzem pancerfaustu kamsi za hranice všedních dnů.

Pancerfaust

Skvělý nález v zapomenuté šachtě


Na počátku bylo slovo, ono slovo bylo od Boha a to slovo bylo Bůh. Tak, či jinak, je alespoň psáno v Bibli svaté. Stejně tak na počátku této výpravy byla slova nebo spíše mail jednoho spřáteleného geologa.
"Přátelům mým, a zejména pak udatnému Titánu, jehož odvaha je bez hranic, adresuji tyto řádky", psal onen bádavý tvor. " Při jedné ze svých pochůzek po šumavských hvozdech, nalezl jsem v lese jámu tak ukrutnou, že se mi srdce sevřelo hrůzou a já padl bez ducha vedle ní. Když jsem se probral, nahlédl jsem opatrně dolu a ztratil vědomí podruhé. Sotva jsem přišel k sobě, zamžoural jsem tam do třetice a shledal, že se jedná o propadlou důlní komoru v hloubce okolo dvaceti metrů. Na dně leží hromada bláta a okolo ní lze proniknout do hlubin zemských, odkud vychází chlad, který zmrazí i ta nejodhodlanější srdce. Kam až ono důlní dílo sahá, není zřejmé, v okolí je několik pinek a mělčích propadů. Dle mých informací nebylo v minulém století v této pustině dolováno, místní však zmateně vyprávějí o jakýchsi chodbách, v kterých se za první války skrývali pašeráci. Pozdravujte Rumovou Pralinku a srdnatého Mácu a přijeďte to rychle prozkoumat, neboť tam čeká smrt. Srdečně zdraví Jarda."  
Míra zalícil krumpáčem na orla nad propastí. A jelikož od slov, byť psaných, u zdatných montanistů není nikdy k činu daleko, stanuli v neděli dopoledne za mírného deště Titán se Štěpánem, Kašim, Mírou, Pavlínou, Mikim a Milanem Rakem u zmíněné jámy a zadumaně hleděli dolu.
"To je ale hnusné bláto", podotkl zhnuseně Kaši, pohlížeje na stržené hlinité stěny rozměrného kráteru. "Když tam polezeme, příšerně se ušpiníme".
"To je jasné. Pojedeme raději domů", přizvukoval odvážně Titán a počal balit výstroj.
"Pošleme sem Lahodu", souhlasil Milan Rak. Míra se do diskuse nezapojil a usilovně vázal červené lano k nedalekému keři. "Když už jsem tady, tak tam slezu", prohlásil, uvázal okolo karabiny poloviční lodní smyčku, cvakl 
si ji zručně na sedák a mrštně skočil do hloubky. Následovala ho sprška bláta, uvolněné kamení mu bubnovalo na helmu. Slanil na bahnité dno, odvázal se a zalezl kamsi do strany.
"Tak co, jak to dole vypadá?", volali statečně shora ostatní.
"Ten propad je nad křižovatkou", hulákal zdola udatně Míra. Do všech čtyř stran vedou chodby. V té pod vámi je kostra a krumpáč".
Hrdinové se zarazili. S kostrou nepočítali a její přítomnost je zjevně zaskočila.
"Co tam civíte", povykoval Míra, "polezte dolu."
"Ale když je tam ta kostra", začal váhavě Titán, "pamatuj na Jardova slova o číhající smrti. Dokážeš alespoň rozpoznat, zda ubohý
Kaši u kostry. Hrdina si upřeným pohledem na zetlelé pozůstatky dokazuje svoji odvahu.
Milan Rak zaujatě svítí do závalu. Co asi vidí odvážlivec ve světle svého reflektoru?  nešťastník, jemuž byl onen skelet oporou, zemřel násilným či přirozeným způsobem?".
Míra se zasmál: "Ta kostra je nejspíš ze psa, a ať zemřel jak chtěl, pokoj jeho duši. Dělejte".
Po těchto slovech nemohlo odvážlivce již nic zastavit. Jeden za druhým, svěřovali své životy červenému lanu a s kamennými tvářemi svištěli po něm do úděsné psí hrobky. Podzemí bylo vylámáno ve slídnatých svorech a tvořilo jej šest chodeb, z nichž čtyři uzavíraly čtverec a dvě z něj vycházely, aby skončily v neprostupných závalech. Problematická kostra se jevila kompletní, dle ploské hlavy ji Titán přiřadil černo-bíle skvrnitému kokršpanělu. Miki v dole objevil zapomenutý (patrně z Rakouska pašovaný) krumpáč, jehož se .
okamžitě zmocnil pro chrustenickou expozici, Míra k tomu přidal torzo vrtáku stejného původu. Výstup zpět na povrch zemský přinesl příjemné překvapení: déšť ustal, mezi korunami borovic vysvitlo hřejivé slunko, měnící mazlavé bláto na kombinézách v suchou opadavou hmotu. Nastal zevrubný průzkum okolí. Hledány byly další vchody do podzemí, zejména pak štola, kterou by v minulosti mělo být dílko (už jen kvůli oněm legendárním pašerákům) přístupné. Vše marno. Mělké okolní propady neodkryly nic, co by stálo za zmínku, zářez otvírkové štoly ve svahu byl natolik neznatelný, že jej odhalil pouze král montanistů.
„Dílo je nevelké“, zkonstatoval Kaši, „kdyby tu byly další vchody, nemohli bychom jej přehlédnout. Prohlédněmež ještě onen skalnatý hřeben na severu, třebas tam nalezneme  nějaký další nadějný kutací pokus“.
To, co se jevilo v Kašiho očích hřebenem, byla ve skutečnosti asi deset metrů vysoká strmá skalní stěna, pozůstatek dávného lomu na granitové těleso, těžené patrně jako stavební kámen. Pevným krokem se blížila výprava k cíli své cesty, pouze Titán, vlekoucí ohromný zelený balvan, o kterém tvrdil, že je to sibiřský smaragd, zůstal pozadu tak, že ani neviděl, kdo 
Milan Rak se vrhá do šachty smrti.
Téměř na dně. Pod nohama skřípou torza fašistických zbraní.  první narazil na onen velkolepý objev, který všem přítomným doslova vyrazil dech. Na vrcholu skalní stěny zela krásná oválná šachta, na ohlubni směrem do lomu ohraničená čtyřiceticentimetrovým hřebenem s proraženým půlmetrovým skalním oknem. Černé, mechem porostlé stěny padaly do temnot, zespodu vanul mráz, na dně v hlubinách černalo zetlelé bukové listí. Jako blesk, navlékl se Milan Rak do úvazu, zručnými prsty uvázal lano k ohnilému keříku, odstrčil všechny ostatní a vrhl se dolu. Sám Titán neměl šanci jej předběhnout. Netrvalo 
dlouho a Milan stanul na dně. 
"Něco tu je", zvolal nahoru, "staré trámy nebo nějaké trubky." Sehnul se a rozhrábl listí. "Trubky", ohlásil, "a rezaté". Opět hrabal a zadumaně pohlížel na to, co se mu jevilo pod nohama. "Tak jsou to vystřílené pancerfausty bez hlavic", upřesnil do třetice. Nahoře zavládlo vzrušení. "Pošli nám sem jeden", dožadovali se ostatní. Rozvážně uvázal Milan zbraň na lano a vyzval své druhy k tahání. Orezlá trubka zvolna stoupala, skřípala o stěny až se vyhoupla nad ohlubeň. "Tu si nechám", prohlásila Pavlína, odvázala artefakt a položila si jej k batohu. Lano bylo spuštěno zpět. "Uvaž další", volal dolu Miki, "vystavím ji v expozici a tvé jméno bude na cedulce". 
"K čertu", ozvalo se zezdola, "leží tu pod listím chcíplá liška".
"To nevadí", přemlouval Miki, "posílej další kvéry".
Milan nedbal, zavěsil se na provaz a počal stoupat vzhůru. "To určitě", sípal, "myslím, že vzteklinu už tady mají minimálně tři lidé. Nehodlám jejich řady dobrovolně rozmnožit. Vlez si tam sám"
"Za liškou?", zasmušil se Miki, "bůh ví, na co zdechla".
Zaraženě montanisté uklízeli výzbroj. Mrtvá liška mezi ně vstoupila jako přízrak smrti. Titán s Kašim si vyměnili významné skeptické pohledy.
"Lahoda má prý vzteklé lišky na háku, chvástal se tím na šachtě", poznamenal Štěpán.
"Třeba  by sem mohl zajít s Bimbem a lišku odstranit", přemítal Kaši.
Rozčarovaní objevitelé zvolna scházeli ze svahu a nabírali kurs k autům. Šachta osiřela. Z hlubin zemských vyvěral mrazivý chlad a polorozložená liška ukrutně smrděla.

Rumová pralinka

Rumová Pralinka, Žebrácká parta: Ty lišky jsou dnes skoro všude. Osobně si nemyslím, že Laco s Bimbem naleznou tolik odvahy, aby vzdorovali tak úděsným zvířatům. A také se domnívám, že se Titán se svým spolkem do šachty v dohledné době pro pancerfausty vrátí. Dnes jsem jej potkala v drogerii a kupovali tam  s Kašim dvacet  kilo chloraminu. Viry, třeste se.