Důl Nosek - Tuchlovice
4.1.2002


Když jsme byli s Iwem tuto sobotu fotit to, co dosud  na povrchu zbývá z dolu Nosek, zažili jsme zajímavou historku. Sotva jsme rozložili stativy na silnici asi 100 metrů od areálu dolu, přihnali se k nám dva vrátní (každý z jiné vrátnice) a počali nás přesvědčovat, že důl fotit nesmíme. Nepomohla ani Iwova citace občanského zákoníku, dveřníci, pamatující časy, kdy se nesmělo fotografovat ani nádraží, se rozhodli  zavolat na nás ředitele.
A zatímco jeden opravdu odběhl do vrátnice a  zdvihl telefon aby upozornil o weekendu svého představeného, že dva turisté ze silnice fotografují těžní věž, druhý nás (namísto aby z vrátnice střežil opuštěný likvidovaný závod) sledoval jako psík všude, kam jsme se vydali a odkud bylo věž ještě vidět. 
Fotky se nepovedly, protože hustě sněžilo. Jako krátkou vzpomínku na důl, který je právě zaléván emulsí popílku z místní teplárny zde proto přináším pár loňských obrázků z dob, kdy jsme na Nosku fárali. Tehdy nám, ač byl Nosek v plném provozu, ve fotografování na povrchu ani pod zemí paradoxně nikdo nebránil.

Pár slov k historii dolu Nosek nám poslal Kladeňák Pavel Přibyl:
První geologické vrty z přelomu století, kterými si těžařské společnosti ověřovaly přítomnost uhelné sloje na severozápadě, pocházejí z let 1895 – 1901, na základě kutacího povolení z roku1863. Prováděly se v okolí obcí Doksy, Kamenné Žehrovice, Tuchlovice a Žilina. Dolový majetek v tomto terénu tehdy náležel mnoha společnostem, mimo PŽS (Pražská železářská společnost ) to byly také Společnost státní dráhy, Společnost buštěhradské dráhy, Mirošovsko – libušínské težařstvo, Společnost Klinger a Popper, Forster a Concorten a další. 
V letech 1899 – 1902 byla vyhloubena jáma Schoeller v obci Libušíně v dolovém poli Leopoldina, jenž měla propůjčené Mirošovsko – libušínská společnost, kterou  od roku 1905 vystřídala PŽS. Hloubka jámy od ohlubně  až na náraziště byla 518,5 metru. Tento důl byl těsně před první světovou válkou rozšířen o 420 m hlubokou jámu Wannieck (1913 ) v Kamenných Žehrovicích, která se stala hlavní výdušnou jámou dolu Schoeller. Uhelná pánev směrem k Tuchlovicím je ukončena přirozenou hranicí, kterou tvoří 100 m vysoká svrž. Za tímto přerušením leží budoucí dolové míry žehrovické. Tento terén chtělo BŘ PŽS otevřít překopem, který byl ražen z dolu Wannieck a mířil na západ. Překop měl dosáhnout délky 2000 metrů, kde se předpokládalo, že se narazí na uhelnou sloj. To se skutečně podařilo v roce 1936, kdy v 1990 metrech překopu zvaného „Tuchlovický“, došlo k  nálezu černého uhlí. Nález  byl ohlášen báňským úřadům, spolu s  žádostí o propůjčku dolových měr nově pojmenovaného Tuchlovického pole č.1 Hypotéza. Byl proveden vrtný průzkum, příprava a projekt nového dolu Jaroslav, dnešního Dolu Nosek v Tuchlovicích.

Důl Nosek v roce 1946, stále ve fázi výstavby, přechází z majetku společnosti Pražské železářské, jež po světové válce zaniká, do správy ředitelství pod názvem Báňské ředitelství PŽS v Kladně a posléze je  znárodněn.
Na nejmladším dole jsou prosazovány nejnovější postupy těžby. V roce 1956 se zde poprvé spustilo tlačítko uhelného kombajnu Donbass v kombajnové stěně. V roce 1957 byl rozjet zkušební provoz nového stroje na zátinkování Zátinkář.
Tradiční pilířování nahrazuje zpětné zátinkování. Na Dole Nosek se zahajují pokusy se stěnovým porubem s dobývacími kombajny, ale vysoké tlaky a těžké stropy tyto pokusy maří. Až první dodávka štítové výztuže typu OMKT-M znamená obrat v zavádění stěnového porubu.
Důl Nosek má i své stinné stránky. V září 1960 postihla důl katastrofa: na ranní směně vypukl požár. Přes odvolání pracovníků a nasazení záchranných čet přišlo o život dvacet horníků.
Nu a o nedávná nehoda, která předcházela uzavření tohoto dolu, je snad díky loňské televizní publicitě dostatečně známá.

 

Těžní věž. Jedna ze dvou, které jsme v areálu dolu viděli. Dle Iva stojí její natření 500 000 Kč. Před sfáráním na druhé patro dolu u klecí. Vpředu jsou vidět kolejové brzdy.

V akumulátorovně před převzetím svítilen NiFe.

Uhlí, uhlí a zase uhlí. Všude samé uhlí.


Tomáš Jurajda (vlevo) a Milan Korba (vpravo) coby havíři na dole Nosek.