Iru contra T-Mobile
(Zkušenosti s T-Mobilem? Je to hyena!!!)
Laco CMA Iru Eligwe, BP Speleo Rescue, PMS, SRNS:
"Konec první poloviny srpna byl asi překvapením pro každého z nás. Stejně tak i pro mě. O víkendu 9. - 11. srpna jsem v televizi sledoval, jak naši spoluobčané vyvíjejí aktivitu ve snaze chránit matičku Prahu, a nemohl se dočkat neděle, kdy známý z vedlejší vsi měl dokončit opravu auta a já se tak mohl vydat  Praze na pomoc.
V pondělí 12. srpna jsem vyrazil do míst, která jsem si pamatoval z televize, bych s lopatou či pytlem v ruce mohl být nějak užitečný. Nebyl jsem, lidí bylo všude dostatek. Chyběly však lopaty, pytle, někde i písek, ale hlavně všude chybělo velení a koordinace prací. 
Někdy v nočních hodinách jsem se rozhodl zvolit jiný postup. Telefonem své přítelkyně jsem zkontaktoval mnohé své známé kolegy a kamarády, o nichž jsem věděl, že jsou nejen jeskyňáři, horolezci, vodáci, či kdokoliv další schopný pomoci, ale všichni byli hlavně záchranáři. Sice dobrovolní, ale zato plni nadšení a ochotní účastnit se četných cvičení. Věděl jsem, že mám-li něco podnikat, mohu právě s těmito lidmi.

 

1. Pohled do minulosti

Někdy na přelomu let 1999/2000 vznikl mezi pár kamarády nápad, založit si vlastní záchranku. Důvodem byla touha pomáhat lidem, být užiteční. K tomu sice stačilo vstoupit do nějaké z existujících organizací, ale téměř všude měli tak nesmyslné obstrukce, že jsem se raději rozhodli udělat vlastní projekt.
  Jelikož všichni z nás byli jeskyňáři, a naše znalosti a dovednosti vycházely zejména ze speleologické techniky, dostala záchranka název
BP Speleo Rescue. V žádném případě to neznamenalo, že bychom se chtěli věnovat pouze záchranařině  v jeskyních  nebo dokonce fušovat do řemesla tak kvalitní organizaci, jakou je Speleologická záchranná služba České speleologické společnosti. Vždyť jde vlastně pouze o název. Cvičili jsme v jeskyních, ve výškách, na vodě, pod vodou, prostě všude, kde bychom mohli kde zasahovat.
17. května 2001 došlo k registraci
BP Speleo Rescue na Ministerstvu vnitra jako občanského sdružení, jehož posláním je poskytování první pomoci zejména technického charakteru. Tím vlastně dostala naše činnost oficiální řád.

 

2. Zpět k povodním 2002

Se svými kolegy jsme se sešli v úterý 13. srpna v časných ranních hodinách. Vyrazili jsme na stanici Hasičského záchranného sboru v Sokolské ulici a tam jim nabídli pomoc skupiny lidí vycvičených a lanech a na vodě. Odmítli, údajně s tím, že si nemohou dovolit pozvat civilisty k zásahu (což samozřejmě není tak úplně pravda, neboť zákon č. 237/2000 o Požární ochraně a zákon č. 239/2000 Sb. o Integrovaném záchranném systému ukládají za povinnost každému /vyjma těch jmenovaných v §26 zákona č. 239/2000 Sb./ pomoci dle zákonem taxativně vyjmenovaných způsobů).
Šli jsme svou pomoc nabízet na jednotlivé městské úřady. Tamní krizové štáby nezklamaly a nic nevěděly. Vyrazili jsme tedy do terénu na vlastní pěst. Cestou jsme ještě přibrali další kolegy, například jednoho ze  Záchranné služby Andy, kterému velká voda na Plzeňsku odřízla cestu k jeho jednotce, nebo dalšího z brněnského Sboru dobrovolných hasičů Husovice, který byl tou dobou v Praze na praxi, nebo dalšího z Albánie - majitele off roadového vozidla.
Činnost nám nakonec pomohli realizovat policisté ČR,  když viděli, že máme potřebné vybavení k odstraňování stromů zaklesnutých na pilířích mostů, do jejichž větví se zachytávaly plovoucí předměty a tvořily tak hráze. Stromy a předměty, které jsme byli schopni pomocí terénního auta, kladkostrojů, či vlastních sil vytáhnout, jsme vytáhli, jiné jsem alespoň osekali tak, aby nečněly do "plavební dráhy".
Tento den byl jediným světlým bodem v činnosti Radiomobilu (T-Mobilu), když nějaká hodná slečna, jejíž jméno si již bohužel nepamatuji, byla ochotna podmínečně zapojit během povodní můj telefon s tím, že dlužnou částku splatím jakmile budu moci, což jsem učinil.
 Následující dny jsme trávili v Kralupech nad Vltavou, v Děčíně, no prostě všude, kde nás bylo potřeba. Vystřídali jsem různé dopravní prostředky, ať už to byla auta, čluny, rafty, či helikoptéra. V Děčíně se navíc naše skupina rozrostla o psovoda se záchranářským psem.
 Všude bylo společné jedno – v důsledku zatopení města nefungovala elektřina. Hasiči, policisté, zdravotničtí záchranáři, krizové štáby a mnozí další, kdo se na záchranný pracích podíleli nemohli dobíjet baterie ve svých stanicích (vysílačkách). Jediný způsob komunikace mezi všemi složkami ba i jednotlivými záchranáři v týmu byl pouze prostřednictvím mobilních telefonů, které jsme nabíjeli pomocí adaptérů v autech. Bez ohledu na to čí to bylo. Přišel neznámý policista, zda máme adaptér na Nokii, nabili jsem mu baterku, prošel hasič se Sony, nabíjeli jsme. Jedině tak jsem potom mohli spolu komunikovat a koordinovat záchranné práce. V současné době lituji, že nejsem uživatelem spojení od nějakého serióznějšího operátora, jakým je třeba Eurotel, či Oskar (zde je třeba podotknout, že Oskar nám bezplatně zapůjčil autonabíječky, auto, elektrocentrálu a některé další vybavení pro technické zázemí týmu).
Po opadnutí vody v Čechách vyrazila na žádost německé ambasády naše skupina se psy do německého Neuhauzu, kde jsme spolupracovali s tamními záchrannými složkami. Opět jediným možným prostředkem komunikace byli mobilní telefony. Německo sice bylo na vodu lépe připravené a dokázalo si zajistit zdroj elektrické energie, ale vzhledem k množství záchranářů a rozličnosti pásem na nichž jejich stanice vysílaly se užívalo právě výše zmíněných telefonů.
 Po návratu z Německa nastala další fáze činnosti. Jednání s hasiči, s úřady jednotlivých městských částí a jejich zastupiteli, s Povodím Vltavy i jednotlivými soukromými subjekty a nabízení jim pomoci při odklízení následků povodní, zejména rizikových prací – kombinovaných lezecko-potápěčských, jako jsou práce pod vodní hladinou, odstraňování naplavenin z pilířů mostů, nebo ze studní. 
Trvalo nějaký čas, než jsme se vrátili pořádně domů, začali honem dodělávat, co jsme nestihli díky povodním: v práci doháněli předchozí absenci, ve školách sotva stíhali poslední termíny zkoušek. Kolega se od manželky dozvěděl, že bude tatínkem prostřednictvím telefonu v okamžiku, když plul na člunu, přišel tedy o osobní oznámení této radostné události. Na každém z nás a jeho soukromém životě se povodně nějakým způsobem odrazily a po povodních měl každý dostatek svých starostí.
 


3. Jednání s T-Mobilem

Teprve poté jsem začal zařizovat nějaké další věci, s povodněmi spojené. Jednou z nich bylo například žádání o snížení platby za telefon, či prominutí platby konkrétních hovorů společností Radiomobil (T-Mobile). Proběhal jsem spoustu poboček a trvalo dlouho, než se našla jedna v Londýnské ulici, kde mi byli schopni říci alespoň to, že musím na T-Mobile na Evropské ulici, ale že se tam nedá volat, ani mailovat, pouze přijít osobně. Všude jinde nevěděli zhola nic.
Hnal jsem se tedy přes celou Prahu do T-Mobilu na Evropské. Tam jsem svou žádost vznesl slečně Procházkové – specialistce na řešení reklamací. Ta mi oznámila, že bohužel není dostatečně kompetentní k tomu, aby celou věc vyřídila, a že osoba kompetentní k jednání bude až po víkendu a že mi okamžitě v pondělí ráno zavolá.
Dodala že bych měl mít o tom, že jsem se účastnil záchranářských prací,  nějaká potvrzení - jako, že nekecám. Já jí řekl, že příslušná potvrzení samozřejmě mám. A jestli jí je mám přinést, nebo poslat mailem. Slečna Procházková odpověděla, že si je vyžádá ona zmíněná kompetentní  osoba.  
Bohužel osoba kompetentní mi v pondělí ráno nevolala. Nevolala ani v poledne, ba dokonce ani odpoledne. Nejinak tomu bylo i v úterý. Až teprve ve středu 25. září volala slečna Procházková. Nechápu, proč kompetentní osoba nemohla volat sama, proč špatné věci musí se mnou řešit někdo za ni? Asi k tomu měla bohulibé důvody. Proto jsem se onu špatnou zprávu dozvěděl právě od slečny Procházkové. Upozornila mne, že  slevy je možné dávat pouze organizacím.
Copak Občanské sdružení,zabývající se záchranařinou,  s vlastní právní subjektivitou není organizací? To platí pouze pro hasiče? 
Možná, že se kompetentní osoba domnívala, že jsem sultán Sal Ed Din (čti Saladin), který poslům špatných zpráv stínal hlavy, ač oni za obsah zprávy nemohli, neboť byli pouze posly. Každopádně se kompetentní osoba zklamala, neboť jsem slečně Procházkové hlavu nesetnul (navíc se z hlediska rodu domnívám, že v případě slečny Procházkové vy ono stínaní bylo věčnou škodou), ba jsem pouze zprávu přijal s hlavou sklopenou.


4. Co se mi tu nelíbí?

Veškerá činnost BP Speleo Rescue je hrazena z kapes jejích vlastních členů. Někteří z nich jezdí tramvají na černo, jen aby ušetřili peníze, které se dají poté použít na nákup karabin. Jiný, než aby si koupil kolo, na kterém chtěl jezdit do školy, raději peníze použil na nákup nosítek. Na nákup lana se členové museli složit.
Veškeré další vybavení, jakým je osobní lezecká výstroj, potápěčská výstroj, pomůcky pro vodní záchranu je majetkem každého člena zvlášť, který si prostě musí na vlastní náklady pořídit. Naše vybavení, ani naši činnost neplatí ani stát, a ni žádný sponzor. Vše si platíme sami.
Během povodní jsme projezdili spoustu litrů PHM, které jsem si hradili sami. Pouze někde dokázaly krizové štáby zajistit pro záchranáře PHM, ale to bylo pouze nepatrné procento ve srovnání s reálnými náklady.
Mně osobně bylo poškozeno spoustu vybavení, například lano, přeseknuté šroubem lodního motoru, když se lano použilo při tahání. Zbytek lana zůstal na cisterně s asfaltem plovoucí na vodě, kterou bylo zapotřebí přivázat, než popluje dál a způsobí škody. Jeden z neoprenů byl kompletně prodřen prořezán při kontrolování auta potopeného pod vodou, v němž údajně měl být člověk (nakonec tam nebyl). Druhému z neoprenů byla utržena manžeta, za niž se chytil topící se policista, který vypadl z člunu, váha výzbroje ho nehledě na plovací vestu táhla pod hladinu a my ho zachraňovali. O ztracených karabinách, smycích, poškozeném oblečení autě a mnohého dalšího je zbytečné mluvit. K ničemu z toho by nedošlo, kdybych seděl doma, staral se o sebe a sledoval záplavy v televizi. Kdybych se nesnažil pomoci tam, kde bylo mé pomoci třeba, neutrpěl bych škody, pohybující se řádově v desetitisících. 
Nejinak tomu bylo u mých kolegů.
Hovořilo se o solidaritě mezi lidmi. Je tomu tak. Podnikající manželský pár, kterému voda vyplavila byt i obchod, sebral zásoby ze skladu a jel do terénu, kde rozdávali promočeným a zmrzlým záchranářům teplý čaj či kafe, čokoládové tyčinky, prostě vše co jim zůstalo a co záchranářům fungujícím na pokraji fyzických sil mohlo pomoci. Firma TAG Industry, která se zabývá prodejem a pronájmem elektrocentrál, nám bezplatně zapůjčila elektrocentrálu, byť znala vysoká rizika jejího poškození. Stejně tak firma Ultimate, která čluny pronajímá, nám bezplatně zapůjčila gumový člun se závěsným motorem. Oskara jsem již zmínil.
  Co se mi tu nelíbí? Je to přístup společnosti T-Mobile (Radiomobil). Nemohu si pomoci, ale nenapadá mě jiné slovo, než hyenismus. Tak totiž nazývám počínání této společnosti. 
Můj účet za telefon se běžně pohybuje kolem patnácti set korun. Možná je to mnoho, ale to je důsledkem mé práce. Teď po povodních, činí můj účet přes tři a půl tisíce korun. Ale jaká čísla byla volána? Hasiči, městské úřady, starostové obcí, městských částí a jiné osoby na těchto úřadech, Povodí, krizové štáby, policisté, zdravotníci, firmy poskytnuvší vybavení, členové týmu, členové ostatních záchranných složek, němečtí záchranáři a velitelé záchranných prací v Německu a mnoho dalších podobných, vše způsobeno povodněmi. Bohužel i Český Telecom, kde jsem si musel nechal zjišťovat čísla na příslušné úřady.
Takto vlastně T-Mobile zajímavým způsobem získal možnost, abych utratil o dva tisíce korun více, než bych jinak utratil. Pominu navýšení plateb za telefon těch občanů, kteří více volali pouze proto, aby se pochlubili kamarádům, že vidí více vody, než oni. Hovořím pouze o hyenismu, kterého se T-Mobile dopouští na mé osobě tím, že mi odmítá snížit platbu za tyto hovory. Proto T-Mobilu gratuluji – skvěle jste se takto díky povodním napakovali a to jste ani nemuseli zdvihat sazby. Takto alespoň berete chuť lidem, kteří chtějí pomoci ostatním, zakládat takové organizace, jakou je BP Speleo Rescue, neboť ti, co peníze mají, nejsou ochotni jimi přispět, tak proč ti, co je nemají, by je měli investovat, že? Hlavně, že se s každého billboardu usmívá André Aggasi jako spokojený uživatel sítě T-Mobile.

 Tímto žádám všechny spoluobčany, kteří čtou tyto řádky a kteří se stejně jako já podíleli na záchranných pracích bez nároku na odměnu a stejně jako já museli  za tu "prestiž" zachraňovat navíc platit a u T-Mobilu pochodili stejně jako já, aby se mi ozvali.
Děkuji"

 

Ondra Belica
naštvaný uživatel sítě T-Mobile s číslem 737/33 65 16
iru@zoufalec.cz