Surikata, SRNS
"Už ani nevím, na kterém podzemnickém vebu se nedávno objevil článek "Autostráda, nová forma montanistiky" Vlastně jsem ho ani nečetl, pamatuji si jen fotografie aut, projíždějících jakousi prostornou štolou. Není to vlastně nic nového, snímky svého terénního vozidla v pískovcových komorách publikoval již před lety Laco Lahoda. Naše aktuality přinášejí tentokrát snímky z nevyužívané přeložky říčky Klabavky u Ejpovic a o svých sportovních aktivitách v těchto monumentálních tunelech nám bude vyprávět rokycanský montanista Peos."

Pohled na portál, kudy se měla drát ven voda a kde nyní Peos končí své spanilé jízdy..
Aktuality z 28.07.2004 -Autostráda nuda je.
"Já pocházím původně z Ejpovic," chlubí se Peos, šťěstím bez sebe, že mu naslouchají takoví machři, jací jsou v právě v SRNS, "a právě proto byly přeložky Klabavky odjakživa místem mých dětských i dospěláckých her."
Peos se zvědavě rozhlíží, aby zjistil jaký dojem jeho slova na posluchače udělala a uspokojen pokračuje: "Jako malej fakan jsem se pochopitelně bál do tunelů vlézt, tak jsem jen postával u vchodu a nesměle nakukoval dovnitř. Když mi ale táhlo na šestnáctý rok, udělal jsem svůj první krok do portálu. Pamatuji si, že jsem se tehdy vracel domů tak omámemný svou vlastní odvahou, že jsem jako v transu došel místo do Ejpovic až do Chomutova.
U toho prvního kroku jsem vydržel až do svých osmnáctých narozenin. Tím jsem se stal dospělým a řekl si - Když jsi teď chlap, projdi celý tunel tam a zpátky. Rok na to jsem tu výpravu uskutečnil. Bylo to hodně drsné, pavopuci, slimáci a tak podobně, ale stálo to za to.
Sotva jsem tunely prolezl napadlo mne uspouspořádat v nich rychlostní závod na kolech. Ta hladká betonová počva k tomu přímo sváděla. Závod měl nečekaný úspěch a stal se jakousi regionálně-ejpovickou tradicí. Opakovali jsme ho každý měsíc. Zkoušeli jsme závodit i na koloběžce nebo v kajaku, ale obliba těchto alternativ nebyla taková, jako u kol. Určitou atrakcí byl závod v traktorové pneumatice, to bylo opravdu drsné," vzpomíná Peos a hýkavě se směje...

Peos v hloubi štoly startuje raketu.
"Někdy v pětadvaceti mi rodiče koupili fichtla," vzpomíná dojatě Peos, "a tím začala nová velkolepá éra ejpovických podzemních závodů. Kola letěla do sklepa a tunely přeložky se naplnily dýmem a řevem z uřezaných výfuků. Jezdili jsme tam a zpátky jako šílení. Skvělá doba. Chodil nás tam vyhazovat nějakej pomatenej dědek se psem, ale asi rok na to umřel a pak nás už nikdo neotravoval."
"Když mi táhlo na třicet, dali mi rodiče svého starého žigula," pokračuje Peos zaníceně, "a tak nastala doba podzemních atostrád. Soutěžili jsme, kdo v tunelu udělá nejlepší čas - jednu cestu normáně, druhou pozpátku. Několikrát jsme žigula hodili na střechu a otec hrozně láteřil, protože si myslel, že jsem to zboural při provozu na silnici. Řval na mne, že ohrožuju ostatní řidiče. Nechal jsem ho v tom a neřekl mu, že jezdím celé dny tam a zpátky betonovou štolou. To by s ním určitě šlehlo.
Jezdil jsem tak několik let a začalo mne to pořádně nudit. Říkal jsem si, že to honění žigula je hnusnej vopruz a chtělo by to něco akčnějšího. Přemýšlel jsem nad tím hezkých pár týdnů, až mi došlo, že to chce raketu. Jo. Teprve s raketou to bude ten správnej odvaz a všichni autostrádníci se můžou jít zahrabat."

Pavlína měří Peosovi čas průletu..
"Jenže s raketou to nebylo je tak," vzpomíná Peos, " poměrně dlouho jsem laboroval, než jsem přišel na správné řešení. Celé noci jsem strávil nad rýsovacím prknem, u svého chemického stolku nebo v dílně, kde jsem si z porculánu robil nejrůznější trysky."
"Jednou jsem zažil takovou veselou historku," říká pobaveně Peos a chvilku se směje sám sobě. "Ale ne, tu vám nemůžu říci," usoudí nakonec a pokračuje: "Má první raketa byla obyčejná lešeňová trubka, kterou jsem vepředu zavařil a nacpal ji směcí cukru a kyseliny chloristé. Přidělal jsem si na ní sedačku z odloženého kola, usedl, zapálil doutnák a čekal. Chvíli po startu jsem se obával, že jsem vykastrován. Raketa z pode mne vyletěla, sedátkem mne nepěkně šmrncla a byla pryč. Došlo mi, že ji holýma rukama za trubku neudržím."
Druhá verze už měla proto přivařená taková řídítka a popruh, kterým jsem si ji připoutal za krk. Jenže jsem nedomyslel pohonnou směs. Hořela pomalu, raketa se plazila a já s ní musel, dokud nevyhořela, běžet, aby mne neuškrtila. Kilometr jsem s ní utíkal tunelem a na konci, kdy naštěstí chcípla, jsem málem umřel vyčerpáním.
Z téhle události jsem se poučil a k dalšímu modelu přidělal kolečka. A teď to byl teprve ten pravý požitek. Na začátku tunelu jsem sedl na raketu, kamarád mne zezadu odpálil a už jsem to rval tunelem jako kometa. Kam se hrabal žigul. Směs asi po dvou stech metrech vyhořela a já pak upaloval setvačností až před portál, kde jsem si obvykle natloukl držku."
"Teď už mám raketu vymakanou," chlubí se Peos, "je skládací s aluminiovou karosérií. Dosahuje samozřejmě daleko větších rychlostí, než ty pošahané lešeňové trubky. A řeknu vám na jako bejvalej podzemní autostrádník rovinu - teprve tohle je ten pravej montanistickej zážitek a všichni undergroundoví autostrádisté se mohou jít vycpat."
Všechny fotografie z Ejpovické přeložky poskytl Míra Němec.
Peosova podzemní raketa - PEOS 1000 "Na obrázku můžete obdivovat nejnovější model Peosovy podzemnické rakety z lehkých hliníko-hořčíkových slitin. Rozkládací snadno přenosné tělo s madlem ukrývá mocný kyslíko-vodíkový motor, který vyvine sílu, s jejíž pomocí dosáhne raketa rychlosti přes 800 km za hodinu. Peos letící štolou na své raketě je úkaz, nemající na světě konkurenci. Zapálení motoru je piezoelektrické, podobně jako u novějších hořáků Petzl - Aceto (nejsme si tak zcela jisti, zda tento konstrukční detail Peos od Petzla neobšlehl). Stabilitu zajišťuje odpérovaný podvozek s osmi páry koleček z řádkové tiskárny Genicom (dar samotného Surikaty).
Na obrázku jsou na pravé straně korpusu rakety dobře patrné jednoduché, ale účelně rozmístěné ovládací prvky, ve středu spodní části můžete pozorovat zapuštěné anotomické sedátko pro řidiče. "