Aktuality z činnosti PMS 
28.6.2004


  Labyrint na Tmani

Surikata, král montanistů. Surikata CM, PMS: 
"O podzemí pod zdevastovaným zámkem na Tmani se v montanistických kruzích dosud mnoho nevědělo. Někteří tvrdili, že pod jeho hospodářskými budovami vede (podobně jako na nedalekém Osově) dopravní pivovarská chodba, jiní hovořili o obrovských sklepech, v nichž se prohánějí krysy veliké jako přestárlý tygr. Jaká je skutečnost, se zde pokusí odhalit reportáž světoznámé montanistky Dallily Lily "

Tetínský jeskyňář Martin napolo ztracen v Tmaňském labyrintu. Množství podpěrných sloupů činí sklep natolik nepřehledným, že jakýkoliv pokus projít objekt bez vodící šňůry znamená jistou smrt.



  Tmaň 27.06.2004
Starý muž sedící na hrázi tmaňského rybníka unaveně mhouřil oči v ostrém ranním slunci a vcelku ochotně odpovídal na všetečné otázky Dallily Lily, sympatizantky tetínské speleologické skupiny.
"Jestli něco nevím o podzemních chodbách pod zámkem," ujišťoval se stařík, že správně porozuměl Dallilině otázce, "jak bych nevěděl, vždyť tady bydlím osmdesát let."
"Kam vedou," naléhala Dallila, "kde mají vchody?"
"Vedou? Kolik myslíte, že jich tu je," podivil se stařík, "já vím jen o jedné jediné."
"Pouze o jediné?" zasmušila se Dallila a hluboké zklamání jí sevřelo srdce jako ledový pařát smrti.
"O jediné," potvrdil stařík. "Vidíte támhle tu vysokou věž?"
Dallila se podívala naznačeným směrem a souhlasně kývla hlavou.
"Tak to bývala sladovna," poučil ho muž, "a z té sladovny vedla klenutá chodba do sklepů."
"Byla alespoň kilometr dlouhá?" s nadějí v hlase tázala se Dallila.
"Kilometr?" podivil se stařík, "kde by se tu vzal. Jestli měřila padesát metrů, je to hodně."
"Padesát metrů," mumlala zklamaně Dallila, "to snad ani nestojí za řeč. A kde má ta velechodba vchod?"
"Přece v té sladovně," vysvětloval trpělivě starý muž, "pod sladovnou je technologické sklepení a z něj vede ta chodba."
"Technologické sklepení," opakovala posupně Dallila, "a nějaká třeba i malá jeskyně nebo podzemní továrna či zapomenutý důl by pod zámkem nebyly?"
"O tom nic nevím," usmál se muž, "já znám jen tu chodbu."
"Když se do ní teď půjdu podívat, nevyhodí mne nikdo," tázala se Dallila, hledíc na opuštěnou budovu sladovny pohledem zastřeným obavami a krajní nedůvěrou.
"Vy tam chcete vlézt?" upřímně se zděsil stařík.
"Když už jsem tady," mínila Dallila, "provedla bych základní orientační průzkum, říkal jste přece, že chodba vede do nějakých sklepů?"
"Vede, ale tam nemůžete," hrozil se starý muž, "odtamtud byste se už nikdy nedostala ven."
"Proč ne?" nechápala Dallila.
"Vy jste nikdy neslyšela o tmaňských sklepech?" podivil se muž.
"Ne, jen o té chodbě," doznala sklesle montanistka.
"Tmaňské sklepy jsou labyrint," vysvětlil stařík, "kdo do nich vejde, nemusí už nikdy najít cestu zpátky."
"Proč by zrovna pod sladovnou měl být labyrint?" zdráhala se Dallila uvěřit věci tak nepravděpodobné.
"Protože majitel zámku, za kterého stavba sladovny a pivovaru započala, byl mimořádně romantický muž," nedal se stařík, "dnes bychom spíše řekli tak trochu blázen. Prostě chtěl mít své bludiště, jako je měl král Minos na Krétě."
"Aha," chápala Dallila," a ztratili se v tom bludišti někdy nějací sladovníci?"
"To nevím," odtušil stařík, "ale předpokládám, že když ano, místní sládek si snadno najal nové. Nechci vám radit, ale já bych do té sladovny rozhodně nechodil."

Druhá ze dvou štol v jámových lomech na vápenec u Tmaně. S podzemím tmaňského zámku (v rozporu s tvrzením různých badatelských spolků) nijak nekomunikuje.


"Když jsem sestoupila po kamenných sladovnických schodech a prošla šedesátimetrovou, mírně doprava zatáčející chodbou, "vypráví neohroženě Dallila," ocitla jsem se v obrovském vysokém klenutém sklepě plném čtverhraných opěrných pilířů. Zkusmo jsem se vydala k jednomu z nich, zastavila se a (vzpomenouc si na starcova varovná slova) opatrně se ohlédla zpět, zda ještě uvidím vchod. Pak jsem se podívala do šera před sebe na nekonečný les nabílených sloupů a uvažovala co dál.
Přiznám se, že varování starého muže ve mně zaselo sémě pochyb, zda opravdu dokážu najít cestu zpět ze sklepení a zda se mé tělo po několika dnech beznadějného bloudění nepromění v bezduchou tupou a nevzhlednou mrtvolu.
Pro začátek jsem se raději vrátila ke vchodu a pokusila se objektivně zhodnotit situaci. Sklepení nemělo žádná okna, po obou stranách neosazených veřejí se rozbíhaly vlhké zdi a jejich obrysy se postupně ztrácely v neprostupné bezedné tmě.
Napadlo mne, že když budu sledovat stěnu po levé ruce, dostanu se (za předpokladu, že do sklepa vede jen jedna chodba) po určité době zpět ke vchodu z druhé strany. Na mysl se mi ale vkrádaly pochybnosti, zda taková na první pohled logická teorie nemůže obsahovat nějaké trhliny, které by pro mne ve svém důsledku mohly mít smrtelné důsledky.
Vydala jsem se podél levé stěny asi deset metrů daleko, po pravé ruce jsem zahlédla několik zcela stejných ponurých sloupů. Pak mne náhle přepadly iracionální obavy z dezorientace a raději jsem se vrátila zpět.
A tak jsem stála zase ve vchodu do chodby a přede mnou otvíral temný a neprostupný labyrint se vším svým neodhalitelným tajemstvím a hlavě mi jako údery kladiv tepala slova starého muže z hráze rybníka: 'Kdo do těch sklepů vejde, nemusí už nikdy najít cestu zpátky'.
Chvíli jsem zvažovala možnost, že akci vzdám, ale pak jsem si řekla, že pitomý sladovnický sklep nemůže být tak nepřekonatelné bludiště, abych se v něm nedokázala zorientovat a vyrazila jsem opět kupředu, tentokrát kolem pravé stěny.
Ušla jsem dobrých osm metrů a chabé světlo čelovky kreslilo na sloupy, které jsem míjela, fantasmagorické děsuplné stíny. Dívala jsem se, zda na stěně či na pilířích neuvidím nějaké šipky nebo značky, ale marně. Otočila jsem se ke zdi zády, pohlédla na zástup sloupů a zdálo se mi, že se ke mně pomalým pohybem přibližují ve snaze mne obestoupit, rozmačkat a pohltit.
Vystrašilo mne to, zakryla jsem si oči a po hmatu se podél stěny doštrachala zpět k východu. Usedla jsem tam na zem, ztěžka dýchala a přemýšlela, co dál.
Bylo jasné, že starcovo varování nebyl planý poplach. Mimo naprosté nepřehlednosti celého sklepení zde bylo ještě něco jiného, nehmatatelného, co působilo (nebojím se to tak nazvat) jakési zatemnění mozku, kdy jedinec, který se pustí dál, než deset metrů od veřejí, naprosto ztratí poslední špetku orientačního smyslu a jeho nitro zaplaví bezútěšná totální deprese..."

Po neúspěšné Dallilině expedici se naskýtá otázka, zda nebude nutno k průzkumu tmaňského podzemí přizvat nějakou fantasmagorickou badatelskou společnost.