Aktuality z činnosti PMS

22.04.2003


Výprava udatných SRNS očima kladenské Kikiny

Kaši a Kikina u Surikatovy laguny

V neděli  se Kladenská Kikina Karolína účastnila spolu s udatným Kašim a statečným Surikatou velice náročné výpravy do moravského  Dolu smrti. Je to objekt  děsivý jako samo peklo. I  tamní montanista Krtek se mu raději uctivým obloukem vyhýbá.  Je ostatně  známá věc, že když na Moravu přijede nějaký opravdu  statečný montanista (Surikata, KAši, Vidra) a na důl zavede řeč, Krtkovci se lstivě  tváří, jako by o něm nevěděli.

A nyní pár Karolíniných dojmů:
Vstup do dolu tvoří hluboká propast, vzniklá propadnutím stropu obrovské dobývky. Když mne moji průvodci přivedli na její okraj a já pohlédla dolu, padla jsem ochromena hrůzou na záda. Z nosu a uší se mi spustila krev  a půl hodiny jsem nebyla schopna promluvit.
Kaši se Surikatou spustili dolu lano a vyzvali mne, abych první slezla na dno, kde se černaly polozasuté vchody do dvou nízkých štol. Slaňovat umím, to se Speleoklubem Kladno cvičíme poměrně často. Založila jsem automaticky lano do osmy, opatrně se postavila na kraj propadliny a nedívajíc se pod sebe, začala jsem pomalu sestupovat dolu. Stěnu, po které jsem slézala, tvořila rozpadlá hornina, z které  občas s deprimujícím rachotem vypadl  uvolněný kámen a mně se zdálo, že se celá bezedná propast naklání a otáčí kolem dokola. "Nesmím zahanbit Kladeňáky, nesmím," opakovala jsem si pořád dokola. Když jsem se konečně zcela vyčerpaná postavila na dno pokryté kostmi shora spadlých zvědavých zvířat, nemohla jsem uvěřit, že jsem dokázala  překonat takovou hloubku.
Odpoutala jsem se od lana, odstoupila od drolící se stěny a čekala na své druhy, zvědava, jak se ke mně dostanou oni. Věděla jsem, že se Kašimu říká The Lord of the Rope, ale nikdy jsem ho neviděla v akci. Pozorovala jsem, jak se nahoře vysoko nade mnou  naklání přes okraj propasti, pak se ozval pronikavý svist a než jsem se vzpamatovala, stál Kaši vedle mne. Z lana se kouřilo a do běla rozžhavené gri-gri svítilo jako acetylenový plamen. 
"Takhle rychle slaňuješ vždycky?", zeptala jsem se vzrušeně.
"Obvykle o něco rychleji," přiznal Kaši, "v půli stěny má hnízdo březí srna, nechtěl jsem ji vyplašit."
Nahoře se zatím chystal k nástupu Surikata. Mezi námi Kladeňáky se o něm povinně musí hovořit jako o neskutečném zbabělci a když jsem viděla, jak se nemůže navléci do sedáku, napadlo mne, že je to jeden z jeho triků, kterak se nebezpečnému slanění vyhnout a věnovat svůj čas (namísto prohlídky podzemí)  nenáročné ostraze lana. 
Uběhlo pár minut. Surikata stále šmodrchal cosi na úvazu a pak na nás zavolal: "Mám tu nějaký problém." 
Zkoumavě se zadíval dolu, pak se zachechtal a beze všeho rovnou skočil přímo vedle nás.
"Nemohl jsem zašroubovat centrální karabinu a nechtěl jsem zdržovat," řekl nám omluvně.  Údivem jsem omdlela a má poslední myšlenka byla: "Tohle by měli vidět naši kluci."


Siesta v Kašiho dómu. Surikatův dóm je větší. Surikatova svážná, kde labyrin chodeb vychází na denní světlo.

Tak zvaný Kašiho dóm. Karolína opatrně hledí do bezedné jámy. 

Surikatova svážná, jak ji pojmenovali Moraváci.  


Kaši u satanovy propasti


Z výše uvedených řádek je patrno, že pondělní výprava (jíž předcházela sobotní  a nedělní expedice a následovala úterní exkurze) byla akcí velice tvrdou. Nebýt toho, že Kikinu provázeli nejzkušenější, nejodvážnější a vůbec nejlepší montanisté světa, vrátila by z ní patrně  nezkušená kladenská badatelka  v laciné narychlo stlučené rakvi.

Surikata vypravuje:
Kladenský amatérismus se projevil i na samém konci akce, kdy jsme zastavili  u nenápadné rokle. 
"Vidím tam nějaký portál," povykovala nadšeně Kladeňačka. "Pojďme, vlezeme dovnitř."  
"Proč bychom to dělali," divil se statečně Kaši a já dodal, že je to určitě zakázané.
Leč Kikina nedbala a zaujatě zkoumala bytelné plechové dveře. "Není to zamčené", vysvětlovala, "zámek je uřízlý a leží na zemi." Než jsme s Kašim stačili  vylézt z auta, Karolína zažehla čelovku a zmizela uvnitř. 
"Musíme jít za ní," pravil Kaši, "kdyby se jí něco stalo, Speo by nám ji už nepůjčil." 
A tak expediční vozidlo na silnici osiřelo a protože byl starý moravský důlní systém velmi rozlehlý, pohltil českou výpravu na  nepředpokládané tři hodiny.
Když jsme konečně všichni  vylezli ven, čekalo nás před portálem nejen vlahé šero, ale i dva policejní automobily. Následovala potupná eskortace do nedalekého města, výslechy, protokoly, útulná cela. Pestrý je život montanistův.  



Neslavný konec české  expedice do moravského dolu. Není úniku. KAši se neúspěšně zkouší proměnit v jezevce a nenápadně se odplazit. 



Surikata, král montanistů Surikata, leader Popovického montanistického superklubu 
"Kladeňáci jsou hrozní. Příšerně nezodpovědní. Můžeme jim stokrát říkat: "Tam nelezte, tam se nesmí." Sotva se otočíme, už jim odtamtud čouhají jen nohy a pak nevědí, kudy ven.  Pořád je musíme zachraňovat. Jako malé děti. Stále si chtějí dokazovat, že jsou skoro stejně dobří jako Superklub, SRNS nebo ZJRN a neuvědomují si, že jsou cíle, kam prostě dosáhnout nemohou."