Aktuality z činnosti PMS 
21.05.2004


  Speova hornická báseň

"Naučil jsem se skvělou hornickou báseň." zvolal nadšeně Speo a počal deklamovat:

Stál velký zámek, šedý, zvětralý,
a věky ohlodaný na stráni,
u prostřed houští dubů prastarých,
a porouchaných vichry, bouřemi,
most spuštěn byl a vrata dokořán,
a z dlouhé řady oken vysokých
se světlo lilo loučí hořících,
ve svícnech ze železa ukutých
a velký oheň v krbu plápolal,
a modrý dým se valil z komína.

Ved rytíř dívku v prostou nízkou síň,
kde kmeti seděli a stařeny
u ohně v dlouhé řadě za stolem,
ti mlčky vstali, mlčky klonili
se před hosty, pak zase usedli
a zdálo se, že v hlubou dřímotu
se nořili; byli jak kamenní.

A rytíř Blanciflóru ku křeslu
ved' uctivě, nad nímž byl baldachýn
už vetchý, z blankytného hedvábí,
znak byl v něm vyšit: loď a plameňák.
Pod ptákem stálo: "Miluji"
a pod lodí se slovo: "Doufám" čtlo. ..

"Proč myslíš, že je to zrovna hornická báseň", přerušila neurvale Spea Kikina.
"Protože je o hornících," odsekl Speo a pokračoval:

"Když dívky zrak tam utkvěl zamyšlen,
děl rytíř:"Paní moje, vítám Tě
pod střechou rodičů mých zemřelých.
Jsem sám a sirý jsem a poslední
již svého rodu. Bazin z Hingantu,
má paní zvu se. Chud a prostý jsem,
měj schovívavost s námi, s domem mým
a se mnou..."

"Pořád tam žádné horníky nenalézám," zarazila Speovu recitaci Kikina, "nechceš snad říci, že si ten Bazin z Hingantu za chvíli navleče kytli a vyrazí fárat, aby tu ženštinu, co si tak pošetile přitáhl do hradu, uživil."
"Ta ženština je spanilá sestra císaře západu," prohlásil dotčeně Speo, "a Bazin fárat nepůjde, protože jí bude doprovázet do Cách."
"A kde jsou tedy ti horníci?", nedala se Kikina.
"Všude, rozhodil bezmocně rukama Speo. "Kopou štoly v lese, pod hradem, ve skále naproti luznému stříbrolesklému potůčku...Dovádějí a laškují na sluncem zalité mýtině pod starými větvemi obětního dubu..."
"Aha," řekla Kikina, "v té básni se o nich ale nehovoří, že?"
"Ani ne", přiznal Speo.
"Pak tomu ovšem těžko můžeme říkat hornická báseň," ukončila Kikina debatu.
"Ničemu nerozumíte," prohlásil znechuceně Speo, "já si myslím, že je ta báseň hornická až moc a Bazin s Blanciflorou v ní hrají víceméně epizodní roli. Když ji recituji, slyším v duchu ťukot mlátků v podzemí, údery majzlíků o žilník a zvuk pneumatických vrtaček."
Nastalo ticho, nikdo neměl chuť Speovi jeho názor vyvracet.
"Viděli jste poslední Surikatovy fotky? Ty akční?", načal jiné téma HonzaH.
"Viděli," řekla Kikina, "jsou skvělé. Chtěla bych vypadat jako Surikata."
"Ty fotky jsou hnusné," namítl otráveně Speo, "a Surikata je sráč, který nedokáže nic víc, než se na samospoušť vyfotit před vchodem."
Nastalo veliké zděšení.
"Jak můžeš takhle mluvit o velkém Surikatovi," zeptal se ustrašeně Bagr, "co když tě někdo uslyší? Náhodou jsem slyšel, že objevil kdesi v krasu nekonečnou štolu."
"Nekonečnou štolu," vydechla obdivně Kikina, "a my zase nic."
"Já viděl zlatého brouka," pochlubil se Speo.
"A co má být?" zeptal se Bagr, "blbých brouků jsem už viděl stovky."
"Jenže tohle je ZLATÝ brouk," zdůraznil Speo, "a Martin Majer říkal, že kde je zlatý brouk, tam je zlatá žíla. A kde je zlatá žíla, tam bývá zlatodůl."
"Jsi si tím jist," nevěřil svým uším HonzaH, "opravdová zlatá žíla a opravdový zlatodůl?" Surikatova nekonečná štola byla rázem zapomenuta.
"Samozřejmě, že jsem si jist," pronesl pyšně Speo, " to s žílou opravdu říkal Martin, ten důl jsem vychytrale přidal já sám."
Kikina s Honzou nadšeně zatleskali, Bagr vzrušením zafuněl.
"A kdes viděl toho brouka?" zajímalo Čakouše.
"Na fotografii," pochlubil se Speo, "poslal mi ji Surikata."
Zklamané povzdechy byly mu odpovědí.
"Počkejte," nedal se Speo, "fotografie sice byla Surikatova, ale Surikata nezná Martinovu základní poučku o zlatém brouku. A podstatné je, že já vím, kde toho zlatého brouka vyfotil."
Frenetický potlesk opět zaburácel..
"A my na to místo pojedeme a zlatodůl bude náš," pokračoval Speo. "A všechno zlato vytěžíme a já si je odnesu domů."
Jásot a obdivné výkřiky zaznívaly vůkol...


Surikata, král montanistů. Surikata CM, PMS:  "Pokud někoho zajímá, jak dopadlo dobrodružství Kladenského speleoklubu se zlatým broukem, na těchto stránkách se to už nedozví. Myslím, že po mé rozluce s SKK není vhodné, abych zde zveřejňoval stránky příběhů ze života společnosti, které třeba podobné nahlížení za dveře její třinácté komnaty ani nemusí být příjemné. Kdo nahradí příjemné a oblíbené hrdiny z SKK v historkách na tomto webu, dosud nevím. Uvažuji o slavném Mácovi a moravském Krtkovi s Holubicí, ale věc je dosud pouze ve fázi předběžného jednání. A nebo už konečně tenhle web pohřbíme."


Nekonečná Surikatova štola - pohled k severu. 


Nekonečná Surikatova štola - jeden z mnoha mýtů, nedajících (zvláště některým) montanistům spát. Podobně jako Surikatova bezedná propast či Surikatove nebetyčná stěna se stala i tahle štola v montanistickém podvědomí téměř legendou. Konkurenční spolky ji se zvláštní zarputilostí hledají, zase hledají a nenacházejí. Pronásleduje je v jejich temných snech, skládají o ní písně. Jakmile vlezou do nějaké chodby, už vzrušeně povykují :"To bude určitě ta Surikatova nekonečná štola" a jako šílení utíkají do temnot. Všichni si dovedeme představit to kruté zklamání, když po několika metrech či kilometrech narazí hlavou na čelbu a pod zakrváceným, odřeným čelem se jim rozbřeskne a oni pochopí, že nekonečná Surikatova štola se nekoná ani tentokrát.
Abychom uvedli věci na pravou míru, prohlašujeme zde, že pod termínem Surikatova nekonečná štola je ve skutečnosti dopravní tunel v lomu Kobyla. Svůj název získal právě proto, že jde o z obou stran otevřenou chodbu, která defacto žádný konec nemá.


Surikatova nekonečná štola - pohled k jihu. Je možné, že právě odtud přilétl Speův zlatý brouk..