Aktuality PMS  z 20.9.2002

 

Laco CMA Cestou z Příbrami jsme se Tomášem Jurajdou stavili v městysu Jince, abychom vyfotili místní pamětihodnost - starou vysokou pec. Protože se jedná o důležitý artefakt z dob rozvinuté těžby a zpracování železných rud v této oblasti,  hodlali jsme zde uveřejnit  mimo jejích fotografií i krátký text, o který jsme požádali Laca Lahodu z CMA. "Jsem na dovolené, nejsem u e-mailu, nemohu vyhovět", vzkázal nám Laco. Rozhovor o jinecké vysoké peci nám proto namísto Laca poskytl sám Iru Eligwe.
 

Chodba

Laco na dovolené s veselou partou testuje rozličné důlní železniční soupravy.

 

Stará vysoká pec v Jincích

Vysoká pec v Jincích od jihu, trubkou dole se vypouštěla struska.

Vysoká pec v Jincích od východu focená proti slunci


Mario Iru Eligwe, candidatus  PMS
"První historické zmínky o Jincích nalézáme už v polovině 14. století. Od nepaměti se v okolí Jinec těžila železná ruda, která se tavila v několika dřevouhelných pecích přímo v Jincích a blízkém okolí, dále se zpracovávala v přilehlých hamrech. Jinecké panství vlastnila řada majitelů, koncem 14. stol. i král Václav IV. Na konci třicetileté války koupil jinecké panství rod Wratislavů z Mitrovic a na   

Dirné, který zde vládl přes 150 let. Roku 1806 získal panství hrabě Vrbna. Ten zde  rozšiřoval výrobu a hlavně zpracování železa. Císařským rozhodnutím z 5. prosince 1900 byla obec Jince povýšena na městys a obdržela heraldický znak. Po 1. světové válce významně ovlivnilo rozvoj Jinec zřízení vojenské posádky a vybudování rozlehlé dělostřelecké střelnice v blízkých lesích...." 
Johana, PMS :"Hele, Iru, jsi si jist, tím co povídáš? Už jsi někdy viděl, aby byla vysoká pec dřevěná?"
Iru Eligwe, candidatus  PMS : "Co je na téhle peci dřevěného?"
Johana, PMS :"Já vidím, že je celá z prken."
Iru Eligwe, candidatus  PMS (nasazuje si brýle a zaraženě zkoumá fotografii):"Třeba je dřevěná jen zvenku a uvnitř má šamotovou vyzdívku?"
Johana, PMS :"Ne, je zkrátka celá dřevěná."
Iru Eligwe, candidatus  PMS: "Do hajzlu, opravdu. Nemůže to být od toho, že se v ní topilo dřevěným uhlím? Je to vůbec vysoká pec? Kterej kreten to vyfotil?"
Johana, PMS :"Náš president Surikata".
Iru Eligwe, candidatus  PMS: "A on říkal, že je to vysoká pec?"
Johana, PMS :"Jasně, ale netvrdil, že je dřevěná".
Iru Eligwe, candidatus  PMS: "Hele, v tomhle já nejedu, ať si ten rozhovor o jinecké vysoké a dřevěné peci udělá Laco, až se vrátí z dovolené. Blbej Surikata. Pitomá pec. Kretenský Superklub."(zhnuseně odchází)
Johana, PMS :"Naši milí příznivci - protože se v cause jinecká vysoká pec ocitly určité nejasnosti, budeme rozhovor o její historii i současnosti opakovat v příštích aktualitách tentokrát opravdu s Lacem Lahodou."



Podzemní fotografická škola Jindry Brojlera - II část
Jindra Jindra, podzemní fotograf
"Ahoj, všichni. Jsem Jindra a rád vás tady zasvětím do  tajů profesionální podzemní fotografie.V předchozí části jsem slíbil, že se dnes zaměříme na výběr vhodného fotoaparátu a optimalizaci osvětlení. Tak jdem na to.
Rozhodujeme-li se mezi digitálním fotoaparátem a klasickým filmovým přístrojem, je třeba si

především uvědomit veškerá pro a proti obou typů přístrojů. Digitál má nespornou výhodu v okamžité vizuální kontrole naexponovaného snímku (a z toho plynoucí možnost jeho bezprostřední opravy bez nutnosti nové cesty na lokalitu), u klasického filmového stroje jsme odkázáni k nejistotě do doby, dokud nemáme snímky z laboratoře v rukou. Zdálo by se proto, že digitální přístroj v podzemí bezkonkurenčně vyhrává. Jenže - chcete-li pořizovat kvalitní snímky, musíte mít příslušně schopnou  mašinu. Zatímco spousta i těch nejlevnějších filmových aparátů je vybavena manuálním ovládáním expoziční doby ("béčko"), většina levných digitálních fotoaparátů tuto schopnost naprosto postrádá. Podobně je tomu i s rozlišovací schopností - z každého tuctového filmového přístroje bez problémů získáte kvalitní zvětšeninu minimálně ve formátu A4, "dvoumegový digitál" vás v tomto ohledu naprosto zklame a budete vděčni za rozměr 9x13 cm. Tím se dostáváme k závěru, že ačkoliv pro slušné fotky z podzemí stačí prakticky libovolný starší klasický fotoaparát s manuálním režimem, digitální mašina musí mít určitou úroveň. Od toho se samozřejmě odvíjí cena - zatímco vám někde v šachtě upadne filmový přístroj, který jste koupili v bazaru za dvě stovky, je to menší smůla, než když se  totéž stane s digitálem za dvacet tisíc. 
Co ale dělat, máme-li laciný digitální plně automatizovaný stroj a nechceme se vzdát výše vyjmenovaných výhod podzemní digitální fotografie? Existuje zde vůbec nějaká schůdná cesta?
Jedna možnost tu je, pokud má váš aparát možnost nastavit slow blesk a redukci červených očí. V tomto případě je možno v kombinaci s výkonným reflektorem  pořídit snímky delších objektů, které nekončí po pěti metrech tmou, ba viděl jsem tímto způsobem vyfocenou dvacetimetrovou šachtu až na dno. Jistým problémem zde bude aparát nepohnutě udržet, levné stroje nelze obvykle rozumně a jednoduše připevnit na stativ. Není to snadné, ale ani nemožné. Jak postupovat? Namíříte reflektor (nejlépe 50 - 70 W) do nejvzdálenějšího místa foceného objektu, nastavíte slow blesk a stisknete spoušť. Snímek nebude žádný zázrak, ale ve srovnání s běžným cvaknutím téhož objektu s bleskem, je zlepšení nesrovnatelné.  Přesto jde z hlediska kvality obrázku o čiré zoufalství a pro seriózní podzemní fotografování musíme na podobná nouzová řešení zapomenout.
Čili shrneme-li výše uvedené - ač poměrně slušné klasické obrázky pořídíme v podzemí i bývalou sovětskou Smenou za pár korun, digitální aparát bez možnosti nastavit alespoň osmivteřinovou expozici, je prakticky nepoužitelný. 


 

Šachta u Kublova, hloubka 20 metrů, focena Olympusem C 100 pomocí 50W reflektoru a "pomalého blesku". 

Drama na dole Nosek. Jindra Brojler 2002, snímek do soutěže Fotografie 2000, 2. místo. Fleky po celém obrázku jsou bleskem osvícené prachové částice, jejichž přítomnost umocňuje realitu  snímku. Minolta, film.


Surikata Surikata, král montanistů "Vzhledem k otřesné úrovni "Podzemní fotografické školy Jindry Brojlera" a na nátlak příznivců tohoto webu, nepočítáme s jejím pokračováním. Jindra naše rozhodnutí dosud netuší, snad se s ním vyrovná. Namísto tohoto nepovedeného seriálu přineseme "Speovy vzpomínky na pradědečka Josefa" nebo "Kočičky a pejskové" od Laca Lahody.
Při průzkumu jižních svahů Hřebenů nebylo nalezeno nic, co by bylo lze vydávat za staré důlní dílo."