Surikatovy aktuality
18.04.2004


Surikata Surikata CM, král montanistů:
"V Krasové depresi číslo 10 se nachází zmínka o zajištění štol u Hasištejna s poukazem na skutečnost, že na webu PMS (sekce likvidace) se objevil blábol o tom, že ony štoly jsou pozůstatek po dobývání polymetalických rud, přičemž ve skutečnosti šlo o podzemní těžbu vápence, navíc ne ze středověku, ale z 19-tého století. I když třeba několik alkoholem zmatených havířů na této lokalitě opravdo žilo v domnění, že to, co kopou, jsou polymetaly a nemělo sebemenší pojem o čase, nelze před skutečností zavírat oči. I kajeme se za nepřesný popis a uznáváme, že šlo o vápenec a devatenácté století. "

ŠTILEC u Hořovic


Starobylá dřevěná těžní věž´, krásná a zároveň strašná, jak vojsko pod praporci, určitě pamatuje léta, kdy na této lokalitě pracoval po uzavření železorudných dolů na Felbabce tamní štajgr Váňa.

 
Ač ze štileckého černouhelného dolu oficiálně nezbylo vůbec nic, protože lokalita byla povrchově přetěžena lomem, těžícím tak zvaný brouskový obzor a posléze částečně zavezena řízenou skládkou Tlustice, podařilo se pašákům z PMS proniknout alespoň do části zapomenutých chodeb.
"Když jsem Štileckou lokalitu procházel," vypráví neskutečně přijemným hlasem slavný Surikata CM, "považoval jsem ji z montanistického hlediska za zcela odepsanou. Lomem přetěžená část, kde v osmdesátém devátém roce prováděli Bors a Kvaček podrobný geologický průzkum (byla zde nalezena vzácná největší a nejstarší zkamenělá nymfa jepice bojophlebia prokopi (délka 10 cm bez přívěsků)) sice na první pohled obsahovala několik zasypaných šachet, při bližším ohledání jsem ale zjistil, že jde o obyčejné mělké geologické sondy. Když už jsem se smířil s faktem, že na Štilci žádnou památku na léta havířské slávy nenaleznu a vrátil jsem se zpět na cestu k autu, všiml jsem si náhle mezi stromy zapomenuté kryté těžní věže."
Stála tam strohá a nehybná jako černý obelisk, nepříliš vysoká a přesto impozantní. Mimoděk se mi vybavila slova velebásně havířského barda Pavla Přibyla Stará věž: '..pod těžní věží málokdy sněží, havíři zpívají, vraník tu běží' a uvědomil jsem si, že větší kravinu jsem nikdy neslyšel."
Surikata dále vypravuje, jak těžní věž několikrát obešel kolem dokola, všiml si nezajištěných vstupních dveří a po několika hodinách zvažování možného rizika je prudce otevřel a vkročil dovnitř.
"Nejprve jsem měl strach, abych v šeru, které panovalo uvnitř věže, nespadl do jámy," přiznává odhodlaně Surikata, "pobíhal jsem proto rychle z rohu do rohu a nezdržoval se na jednom místě. Když jsem se trochu rozkoukal, uvědomil jsem si, že má obava byla zbytečná. Uvnitř těžní věže žádná jáma nebyla, jen mělká prohlubeň a něco shnilých klacků. Na dřevěné kontrukci nestál dokonce ani žádný těžní stroj, vrátek, naviják či jiný kovový artefakt. Popravdě, po letech, které od skončení těžby uběhly, jsem nic jiného nečekal. Znovu jsem si vzpomněl na Přibylovu velebáseň a mimovolně, jako by proti své vůli, zašeptal třistaosmnáctý verš:'...pustá je těžní věž, nehlučí stroj tu dnes..' Nad stupiditou těch vět jsem se málem pozvracel."
 

Štoly štileckého černouhelného dolu jsou raženy v měkkém, poddajném brouskovém masivu.


Surikata dále působivě líčí, jak se po prohlídce věže rozběhl ze svahu dolu k potoku a přitom poskakoval a jásal, jako mladý chrobák.
"Na samém kraji lesa, těsně nad potokem, jsem nalezl několik hlubokých pinek a propadů. Samozřejmě, že jsem do všech seskočil a dupal v nich jako šílený, abych prověřil, zda se nemohu propadnout do nějaké staré štoly či dobývky. V poslední jsem si všiml čerstvě utrženého svahu a když jsem tam chvíli kopal paleontologickým kladívkem, odhalila se přede mnou podzemní prostora. Stačila hodina hrabání a objevila se krásná, čistá štola."
Surikata do štoly nejprve několik minut stroze a vyzývavě křičel: "Je tam někdo?", a když se nedočkal odpovědi, zakryl vchod větvemi a vrátil se odvážně domů. Druhý den se k propadu vypravil znovu, tentokrát s Kašim, Mácou a Eosem.
"Do štoly vlezli nejdříve neohroženě Kaši se Surikatou," vzpomíná Eos, "my s Mácou jsme seděli venku na slunci a přemýšleli o mimořádné odvaze, kterou naši kolegové oplývají. Když se vrátili, řekli nám, že jde o průzkumnou štolu, která nevede do ložiska ani do systému, je dlouhá asi padesát metrů a končí čelbou. Vydal jsem se také dovnitř a hrál si s kolegy pár hodin na babu a na schovávanou zatímco Máca zůstal sedět před vchodem a důstojně popíjel rum z placaté láhve."
"Po průzkumu jsme vchod opět zahradili větvemi a přihrnuli hlínou," konstauje na závěr Kaši. "Je to patrně jediný zachovalý pozůstatek hlubinné těžby na Štilci a byla by škoda vydat jej v plen likvidátorům."

 

Štilecká štola prochází brouskovým horizontem mírným obloukem v délce padesáti tří metrů. Nežije v ní žádný netopýr. Není to tak proto, že by se netopýři v podobné štole snad báli, ale brousek je podobně jako pískovec drobivý a neskýtá netopýřím pařátům potřebnou stabilitu



Stará důlní hrabačka


Zajímavý stroj objevila na kopci u Svaté náhodou kladenská Kikina.
"Jde podle všeho o tak zvanou důlní hrabačku," vysvětluje Kikina, "dva horníci ji táhli štolou a ona, pomocí důmyslných převodů měnila otáčivý pohyb kol na frikci hrabiček na opačném konci. Těmi odhazovala z počvy opadané kameny nebo jiné neřádstvo."
Kikina dále zdůrazňuje, že důlní hrabačku daruje Chrustenické šachtě, jako jeden z nejvýznamnějších exponátů do tamního skanzenu. Nu, Laco bude mít určitě radost.

Důlní hrabačka na zaplanované haldě železorudné šachtice u Svaté.