2608 - Aktual.

Aktuality z činnosti PMS 
13.07.2004

  Akční montanistické fotografie

Barbara, francouzká montanistka. Barbra, PMS:  "V dnešních aktualitách se budeme věnovat problematice autentičnosti akčních montanistických fotografií před vchodem do podzemí a jejího zpochybnění vůdcem Drsné party Vlčí smečka, blbcem Lupem. V těsné souvislosti s Lupovým podáním přinášíme opravdové akční Surikatovy fotky z jeho velkolepého pátečního objevu. O jejich pravosti není sebemenších pochyb, protože nám je předal sám MartinM. Vůbec se nezmíníme o dalším pátrání v Pažoutově Superúpadnici, nezbyl čas ani na populární Setkání s knížkou či stále oblíbenější Lacovo okénko."  

Statečný Surikata, objevitel nové záhadné štoly, vedoucí pod brdský hřeben.



Svoji zkušenost s akčním focením před vchody do podzemí nám přišel vyprávět mládenec, který si říká Lupo:
"Ahoj," pozdravil ten bodrý chlapík, "říkají mi Lupo. Ne Speo nebo Kiki, ale Lupo. Je to zkratka z latinského Lupus, což znamená vlk a ti, kdo mne tak nazývají, tím chtějí dát najevo, že jsem opravdu drsný týpek."
Lupo se zatváří tak drsně a sveřepě, jak to jen jen jeho mimika dokáže, povycení prořídlé zuby a pokračuje:
"Mám kolem sebe takovou partu podobně tvrdejch frajerů a mimo toho, že jsme fakt jedineční drsňáci, nás spojuje zájem o průzkum podzemí. Jestli jste o nás ještě neslyšeli, tak se jmenujeme Vlčí smečka. Neslyšeli? To není možný. A co Vlčí tlupa? Také ne? Vlkovi hoší? Nic."
Lupus se zasmuší, nasadí poněkud zmatený pohled a drsně okolo sebe plive.
"Vlčí zabijáci? Nic?" zkouší dál Lupo, " Vlček a jeho parta? Štěňata? Tak to je podezřelé. No nevadí, ještě o nás uslyšíte.
"Je tomu asi měsíc, co jsme se procházeli s vlčí partou po Hřebenech, trhali si kytky do herbářů, zpívali akční písně a zkoušeli stopovat velikého hovnivála - zkrátka dělali jsme takové ty běžné věci, jako každá jiná trochu drsnější parta, když se ocitne bez rodičů a bez manželek v lese. A jak jsme se tak plížili za tím hovniválem, najednou jsem si všimnul, že kousek vlevo od nás, v mělké prohlubni, je nějaká velká nora, či co. Přiskotačil jsem k ní a přemýšlel jsem, co to může být. Na liščí noru to bylo veliké a také před vchodem chyběly obvyklé kosti a liščí exkrementy. Na jelena se mi ten vchod zdál malý, na medvěda jakbysmet. Ostatní chasníci z mé party, kteří zatím zkoušeli hladit šneka, si brzo všimli mého zaujetí a přišli za mnou.
'To je nějaká jeskyně, né?' řekl nejchytřejší z nás, kterému říkáme Pablo Mozek a ostatní kývali hlavami a mumlali pořád dokola: jeskyně, jeskyně, jeskyně.
'To vidí každej debil, že je to jeskyně a ne třeba nějaká zvířecí nora,' řekl jsem, ptože mi to bylo opravdu jasné, 'jen nevím, co s ní máme dělat'.
'Coby,' ozval se Pablo Mozek, kterej mi tou svoji chytrostí fakt občas leze na nervy, 'zvětšíme ten vchod , vlezeme tam a uděláme si vevnitř bunkr.'
'K čemu nám bude bunkr?' nechápal jsem, 'žádnej nepotřebujem, můžeme běhat po lese a dělat něco drsnýho, třeba pozorovat mraveniště?'
'V bunkru se můžeme slejzat a dělat tam daleko drsnější věci', odbyl mne Pablo a protože ostatní nadšeně tlekali, začala naše jeskyňářská epocha."


Konec Surikatova nového objevu těsně před čelbou. Jde o uranový průzkum z roku 1956, ukončený zatopeným hloubením.


Lupo nenápadně pozoruje, jaké v nás jeho vyprávění zanechalo dojem a pak s povzdechem pokračuje:
"Vrátili jsme se domů pro lopatky, kýblíky, hrabičky a motyky a pustili se do práce. Vchod se rozšiřoval pomalu, ale zato důsledně a večer už do něj bylo možné bez problémů strčit hlavu. Udělal to zase Pablo a hlásil, že dál, kam až dosvítí, vede skoro po strop zasypaná chodba a je tam strašný smrad. Rozhodli jsme se proto udělat přestávku a naše dílo dokončit až ráno a to byla zásadní chyba."
Lupo požádá o sklenici limonády, napije se a sebere síly k dokončení svého příběhu.
"Ráno, ještě za chládku jsme se pustili do práce. Neocenitelné služby nám prokázaly úzké hrábě na dlouhé násadě, kterými jsme zevnitř vytahovali větve, hlínu i menší kameny. Když už se zdálo, že je vchod dostaečně veliký a já se chystal nakouknout dovnitř, objevili se na cestě nějací dva magoři a šli rovnou k nám.
'Vypadněte,' řekl ten větší.
'Chceš po hubě, frajere blbej,' zeptal jsem se a výhružně napřáhl hrábě.
'Kšššc,' udělal na mne ten menší a musím přiznat, že jsem se lekl, protože jsem to nečekal a asi o dvacet kroků jsem couvl. Hned jsem ale zaujal výhružně obranný postoj a plačtivě zvolal: 'Vy vypadněte, to je naše jeskyně!'
Ten větší po mně hodil šišku a tak jsem zase ustoupil o dalších dvacet kroků a spolu se svými kolegy, kteří mne obstoupili, jsme pouštěli hrůzu a nadávali.
Ti dva volové si nás ale nevšímali, vytáhli foťáky a začali se před naší jeskyní fotit. Pak vzali velký klacek a tak dlouho jím rýpali ve svahu nad vchodem, až odtamtud sletěla spousta kamení a bylo po jeskyni. Plakali jsme vzteky, ale kdykoliv jsme se chtěli k těm dvěma idiotům přiblížit a zmlátit je, hodili po nás další šišku nebo zařvali BAF a my se museli stáhnout. Pak odešli, my se vrátili před jeskyni, zhodnotili situaci, rozhodli, že tohle už znovu nevykopeme a šli jsme domů. Jaká byla nálada, vám snad nemusím vyprávět."

Na počvě okry a pát hadic, tak vypadá štola v celé délce. Koleje vzal čas..


Lupo je rudý zlostí, zatíná pěsti, přerývaně dýchá a pln svatého hněvu dokončuje příběh:
"Asi dva dny na to mi jeden fakt dobrý kámoš ukazoval na Internetu stránky nějakého montanistického kretena Surikaty. Byly nadepsané Nový objev PMS a na první fotce seděl ten větší debil před naší vlčí jeskyní. Pod fotkou se o něm psalo, že objevil bájnou, léta hledanou zapomenutou štolu, která pokračuje kilometry hluboko pod hřebenský kopec."
Lupo se odmlčí, stírá z čela pot a několika údery pěstí do chatrného stolu uvozuje závěr svého příběhu:
"Pak na té stránce následovaly další dvě fotky, které evidentně nemají s naší jeskyní vůbec nic společného a píše se pod nimi, jak statečný Surikata neohroženě prolezl polozapadlým portálem a pak už jen kráčel hrdě a udatně temnými štolami do neznáma. Napište tady, že Surikata je lhář a svině a že na víc, než stupidní focení před portálem, se na rozdíl od nás, skutečných montanistů, nikdy nezmůže."

Surikata, francouzká montanistka. Surikata, PMS:  "Na svůj nový super objev jsem opravdu nepřišel sám, ale upozornil mne na něj MartinM, který toto místo se svým kolegou při revizi jeskyní náhodou navštívil. Protože vchod byl zasutý a vnitřek evidentně obývalo dravých zvířat, spolehli se na moji odvahu a odhodlanost. Že učinili dobře, je jasně vidět z horních fotografií. Jde o téměř přímou chodbu bez výstroje, dlouhou 462 metrů, na konci s nevystrojeným hloubením a krátkou levou rozrážkou. Štola nejprve krátce sleduje přirozenou zkrasovělou dutinu, pak pokračuje v černé slídnaté břidlici."