Aktuality z činnosti PMS 
12.06.2004

  Změny
Je veřejným tajemstvím, že webové stránky Popovického montanistického superklubu čeká zásadní změna. Čeho se týká, nám zde vysvětlí samotný Surikata CM, nositel Zlaté montanistické hvězdy prvního stupně.

Surikata, král montanistů. Surikata CM, PMS: 
"Úvodem je třeba upozornit, že webové stránky PMS jsou určitým reliktem z minulosti, protože PMS skončilo svoji činnost začátkem loňského roku a právně neexistuje.
A k těm nejzásadnějším změnám? Mnoho kolegů označuje tento web za neseriózní, debilní, hyperkonspirativní, navíc s nulovou informační hodnotou. Proto prvním pilířem avizovaných změn bude pokus o maximální zeserióznění. Jak toho chci dosáhnout?
V první řadě dvěma zcela nezávislými zásadními kroky. Jednak bude část webu věnována mojí montanistické superknihovně a to nejen jejich přírůstkům a ofoceným přebalům, ale navíc se ke každé knížce ve zvláštní rubrice vyjádří nějaký známý montanista a svěří se nám, zda ho právě tahle knížka nějakým způsobem oslovila, jak mu pomohla v životě a kterého hrdinu (je-li v knize nějaký), si nejvíce oblíbil. Knížek jsou necelé dva tisíce, tak se máte na co těšit. Druhým krokem ke zvýšení serióznosti a věrohodnosti těchto stránek je navázání spolupráce s mým někdejším kolegou z Vojířovy ZO-1-06 Speleologický klub Praha a současným presidentem společnosti CMA, Ladislavem Lahodou. V čem ta spolupráce spočívá? Laco bude mít na webu Popovického montanistického superklubu zvláštní rubriku, nazvanou Lacovo okénko, kde bude tento autor populárních montanistických skript udělovat cenné rady začínajícím montanistům. Podle toho, co jsem slyšel, se na to moc těší...


  Senzační objev PMS

Surikatova úpadnice



"Další ze skvělých objevů PMS, konkurenční podzemnické spolky bezmocně vyjí závistí!". Tak zhodnotil situaci okolo středeční výpravy známý tetínský jeskyňář Martin M.
A co na to sám Surikata?
"On to vlastně můj objev vůbec není," přiznává neuvěřitelně skromný, neuvěřitelně nesympatický a neuvěřitelně špinavý montanista. "Na tu lokalitu mne přivedl před měsícem Pažout z báňsko-historického průzkumu, akorát, že jsme původně čekali něco zcela jiného, než jsme nakonec našli."
"Já na tom místě předpokládal existenci torza po provozních budovách opuštěného černouhelného dolu," hlásí se dychtivě o slovo Pažout, "a tři sta metrů daleko zapadlou odvodňovací štolu z devatenáctého století, která plnila svou funkci, dokud se důl nezahloubil pod druhé patro. Na místě samém jsme ale našli pouze zarostlé rumiště a po odvodňovací štole také nebylo nikde ani památky."
"Když jsme tak procházeli trosky zbořených staveb, odkaliště a haldy," navazuje na Pažoutův monolog Surikata, "všimli jsme si, že k jedné hromadě betonu a cihel vedou stožáry elektrického napětí. Byly samozřejmě bez drátů, ale pocházely z šedesátých až sedmdesátých let minulého století a táhly se v dlouhém zástupu z kilometr vzdáleného městečka. Začali jsme tu hromadu podrobněji zkoumat a nakonec jsme objevili táhlou propadlinu. Trochu jsme v ní rýpali kusem železné kulatiny, co jsme našli nedaleko a ejhle - v propadlině se objevil otvor, hlína se vysypala někam dolu a když jsme posvítili dovnitř, viděli jsme vyzděnou podzemní prostoru."
"Dírou šla stěží prostrčit ruka," pokračuje Pažout, "byla to vlastně spára mezi nakupenými betonovými bloky a hloubku měla něco přes metr. Bylo jasné, že s naším vybavením se dál nedostaneme a tak jsme se s lokalitou rozloučili, přizvali pár kamarádů a ve středu se na ni vrátili s krumpáči, hevery a páčidly."
"Byla to samozřejmě sázka do loterie," přiznává Surikata, " v té chvíli jsme netušili, co je vlastně uvnitř. Mohlo jít s největší pravděpodobností o bezvýznamný sklep a neměli jsme žádný důvod předpokládat, že nás dole čeká něco jiného. Přesto jsme se do té díry pustili."
"Nejprve jsme otvor ručně trochu rozšířili," vysvětluje Pažout, "pak se nám do ní povedlo umístit hydraulický hever s nosností pět tun a tím se po hodině podařilo betonové bloky posunout. Nakonec jsme osekali všechny hrany, hodili dolu zapálený papír a když dohořel, tak se Míra protáhl dovnitř. Rozsvítil světlo a slyšeli jsme jak říká."Do prdele!" "Mysleli jsme, že se mu něco stalo nebo v tom šeru šlápl do čehosi naprosto nechutného," vypravuje Surikata, "vůbec nás nenapadlo, že takhle reagoval na to, co viděl."
"Zkrátka, když se Míra dole zorientoval, slezl někam, kde bylo víc místa a posvítil před sebe, zjistil, že stojí v ústí tři metry vysoké cihlové chodby," ujímá se slova Pažout. "Ve světle dvoutisíc-kandelového reflektoru se mu zdálo, že chodba nekončí, ale rozšiřuje se v nějakou neobvykle velikou prostoru. Surikata s Martinem slezli za ním a všichni tři se vydali chodbou dopředu. Nebyla dlouhá, ale to, co viděli na konci, jim vyrazilo dech. Dostali se do šest metrů vysoké komory, která přecházela v neuvěřitelně prostornou úpadní jámu. Nebyly tu žádné koleje, jen rezaté trubky po vzduchotechnice, elektrické kabely a tlakové roury na vodu. Po patnácti metrech jámu přepažovala cihlová zeď se sadou rozvodných desek s prázdným dveřním otvorem. Ke zdi klesaly shora betonové schody s železným zábradlím u stěny. Za zdí byla jakási ocelové plošina, z ní odbočovala doprava zděná, dva metry vysoká štola do čtvercové místnosti plné bizardně pospojovaných plošin, vodovodních rour, šoupat, armatur a kohoutů. Odtud vedly dvě silné trubky zpět do úpadnice a mizely ve tmě v neznámé hlubině."
"Úpadnice se za tou ocelovou plošinou zmenšila na profil přibližně 2 x 3 metry, zmizely z ní schody a byla značně zamlžená," líčí Surikata. "Nevěděli jsme, jak hluboko vede a tak jsme hodili dolu kámen. Dlouho se se zlověstným duněním řítil do tmy a až se asi po necelé čtvrtminutě ozvalo hluboké temné žblunknutí. Kam jsme dosvítili, viděli jsme stěny a kulatý strop vyzděné cihlami, počvu v pravidelných intervalech přetínaly rýhy po vytrhaných pražcích."
"Začalo nám být pomalu jasné, kam jsme se vlastně dostali," říká Pažout. "Jde o černouhelný důl, který byl sice vyrabován od většiny železných součástí, ale nikdo ho nezlikvidoval, protože po ukončení těžby sloužil jako zdroj vody pro místní továrničku. A když počátkem devadesátých let zkrachovala továrna, tak místní občané odmontovali čerpadla, do té doby stojící budovu důlní strojovny strhli, zahrnuli a víc se o jámu nikdo nestaral."
"A to je vlastně všechno," uzavírá vyprávění moudrý Surikata, "úpadnici jsme zatím nezkoumali. Neměli jsme s sebou totiž žádná lana a už v té komoře s kohouty jsme zjistili výraznou hladinu kysličníku uhličitého. Původně jsem měl obavu i ze zvýšeného obsahu radonu, ale měření tohle záludné nebezpečí neprokázalo. Rozhodně jde o podzemí, které stojí za podrobný průzkum. Podle rozložení vrstev zdejších uhelných slojí, předpokládáme existenci alespoň jednoho nezatopeného přístupného patra. Takže se sem rozhodně ještě několikrát vrátíme s pořádnou výbavou."


Surikata a kohouty v kobce vedle úpadnice - fotil Martin Majer




Martin. Martin M., tetínský jeskyňář: 
"Na mém snímku Surikata přiblble čumí do štolky, kterou vedou vodovodní roury do úpadnice. V levé části fotografie je patrno, kde bylo odříznuto jedno z čerpadel. A mimochodem, byli jste už někdo v zámeckém podzemí na Tmani? Že ne? Tak si počkejte na příští aktuality. Když jsme exkurzi domlouvali, předpokládali jsme, že uvidíme nanejvýš nějakou chodbu z bývalého pivovaru do špýcharu. Tamní obrovský sloupový sál nás svoji rozlohou opravdu konsternoval."