Aktuality z činnosti PMS 
06.09.2002


Prokletá výprava smrti do lomu Kamensko

ViDra ViDra, odvážný montanista, člena ZJRN
"Výprava do Kamenska, kterou jsem podnikl v pondělní odpoledne s hrdinným Superklubem, byla neblahá od samého počátku. Bloudili jsme potemnělou krajinou jako zhovadilé ovce, do cesty se nám stavěly strmé kopce, popadané kmeny stromů, divoké potoky i odporní  španělští slimáci." 
 

Chodba

Štola v liščím lomu. V dálce se zmateně potácí rozený vůdce ViDra. Démonicky nereálné zbarvení stěn je způsobeno dodělávajícími akumulátory v použitém Olympusu C2100 

Když jsme z Bubovic konečně došli na kopec k lomům, nebyli jsme se již vyčerpáním schopni orientovat. "To je Kamensko", volali jsme vždy, když jsme stanuli na kraji nějakého skalního útesu a pak jsme se spouštěli dolu, abychom zjistili, že to ve skutečnosti žádné Kamensko není. A tak jsme nakonec slezli do Liščárny. "Budeme fotit", zajásal Surikata a vrhl se s aparátem do nejbližší štoly. Ale běda. Olympus po dvou snímcích podivně zakničel a pak chcípl docela. Náhradní baterky nebyly.
Zatím se zcela setmělo. Skalní stěny pokryl příkrov černočerné tmy, vysoko nad námi zlověstně zahoukal sýček. Sotva jsme se s nasazením  životů dostali zpátky nahoru na cestu, zdechll i stroj zvaný GPS. "Kudy zpět?", vtírala se všudypřítomná, vlezlá otázka.
"Půjdeme vlevo", ujal se vedení ViDra", znám to tady. Jsem znamenitý vůdce", ujišťoval nás horlivě se zcela vážnou tváří.
Proč jen jsme dali na jeho lstivá slova. Klopýtali jsme nejasnou stezkou, hodiny ubíhaly, baterie docházely a svit reflektorů slábnul. 
Po době, která se zdála být nekonečnou, nakrátko naskočila GPS-ka. "Jsme asi osm kilometrů od aut a stále se vzdalujeme", zkonstatoval posmutněle Surikata. "Nevadí, půjdeme vlevo", rozhodl neoblomný ViDra.
Hvězdy na obloze se zvolna otáčely, královna noc převzala vládu nad světem. Temnotou se rozlehl příšerný štěkot a na ViDru se vyřítila obrovská psí bestie. Když ji majitel odchytil, prozradil nám, že jsme kdesi u Kubrychtovy boudy.
"To je skvělé", liboval si ViDra. "Půjdeme proti směru potoka. Zbývá zdolat Bubovické vodopády a pak pár kilometrů k vozidlům, za předpokladu, že tam ještě stojí."
Náš vůdce vyrazil kamsi do kopce a my jej váhavě následovali. Zdolání vodopádů nebylo tak snadné, jak by se na první pohled zdálo. Vápenec byl kluzký, voda hluboká a studená. Pak nastal pochod krajem červených slimáků. Hrozivě se vztyčovali na ocasech a široce otvírali huby. "
Nebojte se jich", dodával nám odvahy Surikata, nemohou kousnout - nemají zuby, jen drsný jazyk - radulu."
Když se mu první obluda zahryzla hluboko do lýtka, propadl malomyslnosti i on.
Konečně jsme došli k autům. Trpělivě stála na místě, kde jsme je zanechali, jako věrní psi. Shodili jsme ze zad batohy a pohlédli jsme na vrchol kopce, z kterého jsme slezli. Výhružně se černal v slabé záři ojedinělých hvězd, vzdálen od nás vzdušnou čarou necelých devět set metrů. Surikata pohlédl na display GPS a přečetl neuvěřitelný údaj. Zpáteční cesta od Liščího lomu k autům se pod odborným ViDrovým vedením protáhla o osm kilometrů. 


Štola do Kamenska. Nutno podotknout, že kámen nad závalem působí velmi zlověstně. Vrátek nad Hagenovou svážnou. Možná bychom udělali lépe, kdybychom se na jeho laně oběsili.

 

Kaši

Kaši, ZJRN:
"Mrzí mne, že jsme s Blackratem tuhle akci díky ucpané Praze nestihli. Má čest mne nutí, abych zde prohlásil, že ViDra není dobrý vůdce. Stav, kdy cestovatelé namísto devíti set metrů ujdou téměř devět kilometrů, nelze nazvat jinak, nežli totálním zblouděním a selháním.
Příští akci do šibíku na Podlužské hoře povedu proto já sám."


Povede se statečnému Kašimu lépe, nežli nešťastnému ViDrovi?
Neskončí výprava na Podlužskou horu pod jeho vedením v severním Grónsku?

Zjistíte v příštích aktualitách.