Surikatovy aktuality
02.07.2004


Surikata Surikata CM, král montanistů:
Zapomenutou podzemní věznici z padesátých let dvacátého století navštívil pod ViDrovým vedením v minulém týdnu prestižní undergroundový team - legendární Radioaktivní netopýři. Odvážlivci cestou na lokalitu s přehledem překonali překážky, které by byly pro jiné skupiny fatální - březový prales smrti s jedovatou houbou, nechráněný přechod pro chodce přes čtyřproudovou vozovku a nakonec i příšerně smrdutou bažinu hrůzy, které se s úctou vyhýbá i Laco Lahoda.

Honza a Kaši pózují v cele pro 6 vězňů.

 

Tajná podzemní věznice z padesátých let dvacátého století


Surikata, KAši a HonzaH statečně seděli na odřené lavičce před stanicí metra Skalka, čekali na opožděného ViDru a svým drsným montanistickým vzezřením budili v kolemjdoucích netajený odpor.
"Kam pojedeme?", nadhodil otázku HonzaH, "nejraději bych dnes pokořil nějakou hodně brutální bezednou šachtu, z níž vane ledový vzduch a kámen do ní padá přes dvě hodiny."
Surikata si nad takovou představou zhnuseně odplivl.
"Věděl bych o středověké štole po těžbě měděné rudy," navrhl Kaši, "je snadno přístupná, vzdálená pár kilometrů a vchod není daleko od auta."
"A jak je dlouhá?" zajímalo jeho dva druhy.
"Asi dva metry, ale je moc hezká a není příliš nebezpečná," hájil svůj návrh Kaši. "A hele, ViDra se blíží."
Všichni upřeli zrak na druhou stranu silnice, kde se zjevila spěchající postava s obřím batohem na sehnutých zádech.
"Objevil jsem zapomenuté podzemní vězení, pojedeme tam a celé ho prolezeme "volal již z dálky vzrušeně ViDra a radostně snožmo poskakoval střídavě vlevo a vpravo.
"Opravdové podzemní vězení?", ujišťoval se Surikata.
"Opravdové," ujistil kolegu ViDra. "Na místě dokonce zůstal speciální elektrický mučící přístroj s archaickým selénovým usměrňovačem."
¨Slyšel jsem," přidal se Kaši, "že v jedné z kobek by měl spočívat v okovech zakovaný kostlivec ."
"To je pravda," potvrdil ViDra a přestal poskakovat.
"Není možné, aby takový kostlivec ožil, utrhl se z okovů a pokousal nás?", dal svým obavám průchod HonzaH.
ViDra a Surikata na sebe znepokojeně pohlédli.
"Takovou možnost považuji za velice nepravděpodobnou," uklidňoval kamarády Kaši.
"Jen aby," pochyboval ne zcela přesvědčený Honza.
"A jak takové vězení vypadá?" toužil po dalších informacích Surikata.
"Strašlivě," vysvětlil ViDra. "Vchod, z kterého tekla voda, je už skoro nepřístupný, protože nad ním obec nově zřídila jakousi skládku s deponií zeminy. Hlína padá se svahu do portálu a ten je do poloviny zaplaven odporným smrdutým bahnem."
"Fuj," řekli sborem ostatní.
"To není všechno," pokračoval ponuře Vidra, "pár metrů za portálem vystřídá bahno voda studená a slizká tak, že může tomu, kdo do ní vstoupí, doslova zmrazit srdce."
"To snad ne," pochyboval Honza.
"Možná ne, připustil Vidra, "ale jistá věc je, že v ní plave dvanáct chcíplých krahujců a na dně, což není vidět, protože je voda kalná, leží velký utopený pes."
Honza k pohoršení občanů na nedaleké autobusové zastávce začal dávivě zvracet.
"Jiný vchod do toho vězení nevede?" tázal se Kaši znechuceným hlasem.
"Vede," potvrdil ViDra, třicetimetrový nevystrojený větrací komín, kterým teče voda jako ve sprše.
"Než utopený pes a chcíplí krahujci, raději půjdeme komínem," rozhodli ostatní.

 

Honza s Kašim odvážně nahlížejí do vězeňských cel ve snaze objevit zapomenuté kosterní pozůstatky v rezatých okovech.



O několik hodin později, po sestupu sprchujícím komínem stanula slavná čtveřice oblíbených montanistů v temné štole, kterou se táhnul studený průvan. Po počvě ubíhaly do tmy kolejnice, železná výztuž ve světle reflektorů kreslila po stěnách tvrdé černé stíny.
"Tohle že je vězení?" divil se Honza, "připadá mi to jako obyčejná průzkumná štola."
"Jen počkej, až dojdeme k mřížím," nedal se ViDra, "a až uvidíš cely s pryčnama."
Čtveřice se pustila kupředu. Montanisté procházeli dlouhou chodbou, ze stropu visely závoje sintrových brček, na počvě místy vyrůstaly limonitové krápníky a občas se objevil trs chutně vyhlížejících hub neznámého původu..
"Hele, mříž," ukázal Vidra do šera na nezřetelná pootevřená mřížová vrata. "Tady asi seděl na malé stoličce bachař a hlídal, aby se mu vězni nerozutekli. Za vratama jsou pak cely s pryčnami a o kus dál ten mučící přístroj."
"Vyfotíte mne někdo stylově v nějaké té kobce u pryčny?" dožadoval se Kaši.
Chodba zahnula doleva a za zatáčkou se objevily první cely.
"V které kobce je ten přikovaný kostlivec?" tázal se Honza.
"Myslím, že v třetí od konce," usoudil Vidra, ale mýlil se. Kostlivec nebyl ani v třetí, ani v čtvrté cele, prostě v žádné.
"Asi ho nějaký hajzl ukradl," zhodnotil sitaci Kaši.
Velký obdiv zato vzbudil speciální mučící přístroj, ležící bezprizorně na malém stolku. Sestával ze tří transformátorů, velkoplošného selénového usměrňovače, několika přepínačů a dvojice kabelů se svorkami. Bohužel nebyla poblíž žádná elektrická zásuvka, kam by ho bylo možno připojit a odzkoušet. Po obligátním focení v cele nastal čas návratu.

 

ViDra a Kaši se po sestupu větracím komínem statečně opírají o tak zvanou zeď nářků.



Celý podzemní kriminál tvoří osm set metrů dlouhá do čtverce zalomená prostorná chodba, z níž vedou mřížové dveře do jednotlivých vězeňských cel. Z jedné strany čtverce odbočuje přístupová dvě stě metrová chodba, která je posledních sto metrů před vchodem po pás zaplavena neuvěřitelně smrdutou vodou, v níž na své poslední pozemské pouti plove dvanáctero uhynulých krahujců a její dno střeží uhynulý polorozložený pes.
Po opatrné revizi situace bylo rozhodnuto před tolika zvířecími kadávry kapitulovat a dostat se na zpět svobodu sprchovým větracím komínem.
Celý důmyslný podzemní vězeňský objekt je ve velmi zachovalém stavu, plný památek na dávné mučedníky i jejich katany. Jak již bylo uvedeno, podle rychlosti, jakou postupuje deponie zeminy nad portálem, byla tato návštěva asi poslední. Po zasutí portálu se totiž věznice postupně zaplní vodou tekoucí z poloviny výšky větracího komína a to bude neodvratný konec jedné z vyjímečných památek na staré časy.